Lovci

17.

Teplo. 

Teplo. 

Teplo, teplo, teplo.

Potřebuji teplo. Raději zavírám oči, abych se na tu zimu nemusela už ani dívat. V klubíčku se tisknu k Lovcovu tělu. Ano, je to odvážné a hloupé, ale potřebuji to. 

Zatímco rychle letíme vzduchem na nějaké poplašené opeřené obludě, doslova se lísám k obyčejnému lidskému muži. Fuj. Avšak pokud jde o holý život, neznám meze. Jenom díky tomu ještě stále dýchám. 

A díky čerstvé mrtvole. Bylo to jen kdo s koho. Poznala jsem, že už je starý a brzy umře. Stádo toho velkého bílého sudokopytníka zřejmě nechalo odejít, aby nezdržoval. Spíš než boji se to podobalo holému odevzdání. A tak jsem ho ani já netrápila. Umřel rychle, bezbolestně a čistě. Mně jeho tělo poskytlo tepelnou ochranu. Alespoň na chvíli. Brzy by určitě přišly nějaké šelmy a roztrhaly mě spolu s mrtvolou. Avšak teplo by mi stačilo k ukolébání v smrtelný spánek.

Okolí vnímám jen rozostřeně. Doléhá na mne tíživý spánek. Lovec mě odnese do svého stanu, položí mé zkřehlé tělo na mě již dobře známou spleť kožešin, k ohni. 

Často mi něco říká. Hodně na mě mluví. Jenomže nejsem schopná se soustředit, nejsem schopná vnímat. Až když mi horkost proniká do celého těla. Bolí to. Tepavá bolest v celých svalech. Rozmrzání není tak příjemné, jak se zdá.

Nenávidím zimu. Nenávidím chlad. Zima mi byla maximálně tak při letních deštích v Temném lese, avšak stačilo se trošku protáhnout a za chvíli už bylo zase krásné horko a dusno. Nenávidím hory. Nenávidím mráz. Nenávidím tu bílou ledovou hmotu.

Lovec mi zkušenými pohyby vezme plášť. Z nohou odmotá zkrvavené kusy košile, vysvlíkne mi kalhoty, nakonec i podprsenku a hodí přese mě těžký kožešinový plášť. Jakoby mi na záda položil těžký dusný oblak tepla, je to příjemné. 

"...nevěděl jsem ... překvapila jsi mě ... zima..." vřelý smích. Zachytávám útržky jeho slov. Vypadá unaveně a tak nějak i uvolněně. 

Je to zvláštní být s nimi. Je to zvláštní pohybovat se v takové blízkosti a mít takovou pozornost. Je to zvláštní, dívat se jim do očí. A je to zvláštní, že se necítím tak moc vyděšeně a ohroženě, jak bych měla. Je to zvláštní...

"... opravdu se moc omlouvám. Nechci si zahrávat tak s tvým životem. Máme být spolu za jedno, ne si pořád ubližovat. Vždyť víš, už nejsi moje kořist, ale bojovnice a.." zastaví se v půli řeči. Už nějakou chvíli ho poslouchám, odreagovává mě to od bolesti. Nechápu, proč teď přestal. Hledíme si vzájemně do očí. Plamínky mu tančí v očích a vytvářejí skelný efekt. Dívá se na mě překvapeně. Proč se na mě tak dívá? 

... Sakra! Rychle uhnu pohledem zpět do ohně. Co jsem to právě udělala? Nějak jsem si nevšimla, že se na něj tak dlouze dívám. Ale mám ve zvyku svého nepřítele pozorovat, odhadovat situaci. Teď jsem mu poměrně blízko a dělí nás oheň, nemůže mi nic udělat a tak si ho prohlížím, no... Přece na tom nic není. Lidé to normálně dělávají. Mohla jsem si taky dovolit se na chvíli dívat, ne? 

Ne. Už to nikdy neudělám. Je to opravdu děsivé. Všechno za poslední měsíc je opravdu děsivé. Musím si to konečně ujasnit. Domov je daleko, zřejmě se tam už nikdy nevrátím. Můj cíl? Chci žít. Chci takhle opravdu žít? Ano, chci. Co to však znamená... Lidé si mě tu teď budou vydržovat. Budu jako nějaké jejich zvířátko. Oproti zvířátkům mám však výhodu - vypadám jak člověk. Třeba nebudou tak hrozní. Dali mi trochu oblečení, ošetřili má zranění a dávají mi najíst. Najdou se i temné chvíle, to ano. Avšak pokud to znamená jednou za čas bojovat na život a na smrt s nějakým člověkem, nebude to problém. Tak jako tak někdy umřu. Uvidíme kdy.