Lovci

8.

     Když mě položili zpět na své místo a zakryly dekou navíc, hned jsem usnula. Nenávidím se za to. Vždyť nevím, co mi můžou udělat. Ale nic nezmůžu. Párkrát jsem se vzbudila silou vůle a párkrát i bolestí. Vždy do mě nalili spoustu vody a já musela poslušně pít. Stejně si myslím, že to byl jed. Při pátém probuzení už bylo ráno. Dostala jsem i nějakou stravu, ale netuším co to bylo. Raději jsem to nechala být a znovu usnula. Nakonec mi je ve spánku líp.

     Nevím, co se mnou ti lidé chtějí udělat, ale zatím mě nezabili. Pud přežití tu má nyní nejvyšší moc, a tak se držím, co to jde. Zatím si o mě myslí, že neumím mluvit a ani jim nerozumím. Považují mě za divoké zvíře, ze kterého si snaží udělat domácího mazla. Naštěstí tu se mnou zůstává ta blondýna, nikdo jiný. Stará se o má záda, jsem jí za to vděčná. Až uteču, pokusím se ji nezabít. Tak snad splatím svůj dluh. 

     I za tu jednu jedinou noc je mi lépe. Strupy zaschly a protože se tolik nehýbu, nepraskají a kůže se začíná hojit. Na druhou stranu začínám mít z tvrdé země otlaky. Tam, kde mi nejvíce vystupují kosti přes tenkou kůži, mám fialové modřiny. Doufám, že mě nechají ještě dlouho odpočívat. Avšak při vzpomínce na Lovcovi nedávná slova 'Zítra večer nastoupí do arény, ať chce nebo ne' mi běhá mráz po zádech a tuším, že dlouhý odpočinek mě nečeká. Avšak zatím mi nezbývá nic jiného, než spát.

     "Jak jí je?" uslyším tichý mužský hlas. Ať jdou k čertu. Nemám ráda sny kde se mluví. A už vůbec ne sny, kde mluví Lovec.

     "Lepší se to, ale pokud ji do tý arény vezmeš, nepřežije to." tichá odpověď blondýny.

     "Neznáš ji. Má tuhý kořínek. Sledoval jsem ji dva měsíce! A to co ona vydržela...to by nevydržel ani Jedenáctka!" 

     "Ššš! Ztiš se! Ještě spí! A měl by ses poslouchat. Jedenáctku nezabije ani šutr zaražený v lebce. Takováhle kostra ho nemůže přemoct"

     "Dej pokoj. Jestli chceš, uzavřu sázku klidně i s tebou. O co, že tenhle souboj přežije"

     Chvíle ticha. "S kým má dneska bojovat?" 

     "S tím svalnatcem od Dvacítky"

     "Tak to vklidu beru. Jako výhru chci tu dýku co máš z Orsisova pařátu."

     "No a jelikož víš, jakou pro mne má ta dýka cenu, já chci zase povolení k libovolnému ošetření kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv a kolikrát se mi bude chtít."

    "Po tomhle souboji ho bude potřebovat tak jako tak" uslyším tiché plácnutí. Zřejmě si podali ruce a utvrdili tím tak jejich dohodu. Lidé jsou zvláštní.

"Jdu ji vzbudit." Pozdě mi dochází, co ta slova znamenají. Chytají mě dvě silné ruce a najednou stojím na nohách, rozespalá a se svázanýma rukama. Bedlivě si mě prohlíží dva páry známých očí.

     "Vezmu ji k sobě, musí se oblíct a umýt. Na jizvy si dám pozor, neboj." řekne rozhodně Lovec a táhne mě k východu. 

     "Trojko...nezapomeň na pravidla. Výbavu jenom tu, co měla při chycení u sebe. A budu tam" poslední rázná slova blondýny a já jsem vytažena z břečťanového převisu.