Lovci

20.

Ještě patnáct kroků, klid. Nikdo si tě nevšímá. Nebuď zbabělec.

Deset kroků. Do tváře se mi opře pálivé teplo z ohně.

Sedm kroků. Nezpomaluj sakra! Přece nejsi žádná chcíplotina!

Pět kroků. Hledí na mě tři páry očí s ohněm uvnitř. Ne, není uvnitř, jen se odráží. Klid!

Tři kroky. Zpomaluji až úplně zastavím. Co to děláš? Chceš se jim tu sesypat přímo před očima? Chtějí tě zabít! Tohle je projev čistého strachu! Notak, holka, seber se!

Lovec kolem mne klidně projde, popadne mě za ruku a okamžitě si se mnou proplete prsty. Je to důkaz té nejvřelejší podpory, to vím. A alespoň to nevypadá, že jsem se zalekla. Táhne mě dál kolem ohně a my tak vypadáme, že plynule pokračujeme v chůzi.

Na kamenech u ohně leží pánve s masem a nějakými kusy rostlin. Vše tiše pobublává a do okolí vypouští nejroztodivnější a velmi lákavé vůně.

Lovec mě provokativně vede po vnitřní straně kruhu, kde všichni sedí čelem, takže na nás i všichni hledí. Mám nutkání se ošít, ale nemůžu. Pohled mám pevně zabodnutý někam do neurčita před sebou a držím vzpřímenou hlavu na důkaz, že se nebojím. Pro ostatní to může vypadat docela nevinně, ale ve skutečnosti se mé srdce snaží nemilosrdně probouchat ven z hrudi. Špatně se mi dýchá, ale určitě za to může nepříjemně ostrý žár ohně. ...opravdu? Co si to nalhávám. Jsem jako na jehlách, bojím se i klepat strachem. To je absurdní!

Lovec pouští mou ruku, aby se sehnul k pánvím a nabral nějaké jídlo. V dlani ucítím nepříjemný chlad a prázdné místo, proto raději ruku zatnu v pěst a tiše čekám. Všichni po nás stále pokukují. Většina upřených pohledů však začíná pomalu mizet, když zjistí, že o žádnou zase až tak neočekávanou situaci nepůjde. Mám z toho divný pocit. Přejde po mě mráz a já se nepatrně ošiju, rukou si promnu krk.

Lovec se chová velmi přirozeně. Vstane, popostrčí mě k vysezenému prázdnému místu na levé straně ohně a my si jdeme potichu sednout. Mlčky mi podá mou porci, pousměje se a já se radši rychle věnuji svému jídlu.

Je to divný pocit. Žaludek mám tak sevřený, že bych do sebe teď nic nedostala. Ale co mám dělat? Jakýkoliv nesprávný krok jen ukáže mou slabost. Jenom tu trochu masa sním, popadnu Lovce za límec a zmizíme odsud. Nic víc.

Nikdo se k nám naštěstí nehlásí, jenom po očku koukají. Odvážím se krátce zvednout pohled a zkontrolovat, kdo všechno se dívá. Ani je však nestihnu všechny přejet pohledem, radši sklopím zrak. Do úst vložím první sousto a snažím se žvýkat. Chutná to jak hlína, ani spolknout se to pořádně nedá.

Pomalu jím, hlídám každý svůj pohyb a snažím se neudělat chybu. Stále mě neopouští divný pocit v zádech, jakoby něco bylo špatně. Lovec už dojedl a já do sebe rychle naházím poslední kousíčky. Rychle odsud.

Zvednu pohled, abych zkontrolovala aktuální situaci. Někteří lidé se vrátili zpět ke svému hovoru, jiní si tiše šeptají a já tuším, že jako inspirace k tématu jsem jim posloužila na výbornou. A pak ho uvidím.

I když už se úplně setmělo a agresivně zářivý oheň si teď dotváří všechny barvy a stíny, tu oříškově hnědou poznám vždycky. Stojí přímo na druhé straně ohně a upřeně mě sleduje. Znovu mnou projede chladivá vlna a já se slabě zachvěji. To z něho mám celou dobu tak zvláštní pocit. Až teď, když se zvednul, jsem si ho mohla všimnout. Jako sedícího ho skrývaly ho plameny ohně.

Pohneme se ve stejný okamžik. On vykročí ke mě, já prudce vstanu. Lovec není o moc pozadu, ihned reaguje a situaci téměř okamžitě pochopí. Napětí ve vzduchu je cítit snad na míle daleko, všichni ztichnou a pozorně sledují.

Aniž bychom odvrátili pohled, jdeme k sobě. Lovec se mě pokusí zastavit, chytne mé zápěstí, avšak stiskne jen jemně, dává mi možnost výběru. Je to spíš jen gesto z opatrnosti. A já ji teď naprosto opouštím.

S mladíkem se zastavíme jen krok od sebe, hledíme na sebe zblízka jak blázni.

"Ty žiješ..." zašeptá potichu, snad jakoby to ani nechtěl vyslovit. Doháním to, co jsem naposledy nestihla - utápím se v oříškově hnědé. Jen se pousměje a sklopí pohled. V tom gestu je tolik nevinnosti, úcty a radosti, že se pousměju i já. Jsem šťastná. Nevím proč, ale strašně jsem si přála ho vidět. Naše setkání na mě zapůsobilo nějak zvláštně magicky, jako bychom si měli už navždycky rozumět.

Znovu se na sebe podíváme, uculíme se a on zvedne ruku k mému obličeji. Raději rychle ucuknu, než mi stihne něco udělat. Jeho ruka však udělá jen jemný pohyb ve vzduchu, asi mě chtěl pouze pohladit. Jedna moje část mne chválí za obezřetnost, té přece není nikdy dost. Ta druhá se však vzteká a nadává, mohlo to být příjemné! Všichni to dělají!

Na jeho rameno ztěžka dopadne velká černá kožená rukavice. Oba se otočíme na strašidelně vypadajícího muže za jeho zády. V temných stínech ohně vypadají jeho tmavě hnědé oči ještě děsivěji, než tehdy. Ano, znám ho. Je to jeden z těch tří, co povolili Lovci můj trénink. Ten kluk z něj však nevypadá nijak vyděšeně.

"Pojď Tay. Nech ji být," řekne tichým hlasem muž a mírně zatáhne za mladíkovo rameno. Takže Tay?

"Ale to je ona! Vždyť-" snaží se to nadšeně vysvětlit Tay.

"Má pravdu, nech ji být," ozve se za mými zády pevný Lovcův hlas a mírně zatlačí i na mé rameno. Nemám takovou váhu, abych mu mohla odporovat, a tak mě tímhle pohybem stáhne na sebe. Vyděsím se, ale poctivě vše skryju založením ruk na prsou.

Naposledy se podívám do té krásné oříškově hnědé. Pak se otočím a rychle odejdu. Lovec mě tiše následuje.

"Zítra zase" slyším ještě krátce Tayova slova. Donutí mě to se usmát.

Konečně jsem ho viděla. Překvapilo mě, jak stejně přehnaně reagoval. A zítra mě chce zase vidět! Tady, u ohně. Při večeři. Možná mám nového spojence, třeba spolu utečeme. Tay... hezké jméno.

"Ty se vážně culíš?" z přemítání mě vytrhne škodolibý Lovcův hlas. Jen se na něj krátce podívám a protočím očima. Jeho úsměv ale škodolibost výrazně postrádá.

Pak už neprohodíme ani slovo. Mlčky dojdeme do stanu, oba se rychle převlékneme a jdeme spát.

Za dnešek se stalo tolik šílených věcí, že už si ani nevěřím nos mezi očima. A jako správná divoška přiznávám, že mě to děsí. Ale příjemně děsí. Jsem ráda. Jsem moc ráda. Skoro jako bych cítila i štěstí? Jsem asi už úplný blázen.

Konečně jsem ho viděla. Taye. A vypadá to, že se tu má dobře. Jestli je on mezi nimi tak v pohodě, proč ne já?

A s Lovcem jsme se dneska normálně bavili. Smáli se, dal mi svobodu a důvěru. Cítím, že mu ji pomalu začínám oplácet. Nakonec to není tak hrozné. Cítím se líp, když někomu můžu trošičku věřit, byť neprávem. A ten jeho úsměv... vypadá opravdu krásně, když se směje.

Ráno mě překvapí, když ležíme s Lovcem vedle sebe na zemi snad s jen půlmetrovou mezerou. On přece vždy spává na druhé straně stanu!

***

Lehké kecání k 20. kapitole

Ano! I přes nesmyslný příběh, nudný děj, gramatické chyby, blá blá (najděte si každý co chcete), tu je i 20. kapitola! :D

Jako velmi zažraná a přešťastnělá autorka chci moc moc poděkovat těm pár věrným přeživším, co si občas něco přečtou a ohodnotí. Neuvěřitelně moc si toho vážím! Upřímně nechápu, proč to ještě čtete, ale děláte mi tu největší radost na světě a mně zase nezbývá nic jiného, než Vám opakovat své nejskromnější DÍKY!