Lovci

14.

PRO: Cornelline (Díky díky díky!!!)

První, kam mě Lovec vzal, byl obrovský stan plný na první pohled nepotřebného harampádí. Nakonec se z toho vyklubalo spodní prádlo, košile do zimy, teplé dlouhé kalhoty z černé těžké látky a teploučký kabát. Normálně bych na sebe lidské oblečení ani za mák nedala, ale tlačila na mě vtíravá zima a Lovcův nepříjemný pohled. Radši ani nechci vědět, jak zjistil moji velikost.

Druhá fáze proměny byla už o něco jednodušší. Nahnal mě ven na ledovou krustu daleko od tábora a bosou mě nechal mrznout, zatímco se rozhodl rozmlouvat mi do duše. Nebo si chtěl prostě povídat, co já vím.

"Takže... vítej mezi Lovci, maličká" vyzývavým úšklebkem mi jedině potvrdí fakt, že nové oslovení se mi rozhodně nelíbí.

Na mou zamračenou tvář reaguje velmi rychle "Alespoň vidím, že lidské řeči rozumíš. Možná přece jenom nebudeš takovej poděs." tohle mluvení mě nebaví. Nic z toho nezískám. Místo toho věnuji svou pozornost plánu útěku. Přece jenom - jsme kus od tábora, před sebou mám pouze jednoho pitomýho blbečka a dál už je jen svobodný les.

"Měla bys pochopit, že odsud se utýct nedá. Jsi daleko v srdci Dnér. V Dnérských horách, prcku. Víš ty vůbec, jaká je to dálka? Jsme hraničním bodem naší Republiky. Za námi jsou pak už jen neprobádaná území a pouště Ashira. Jsme tu nejvyšší stráž lidí, ale ani zdaleka ne nejvyšší z hlediska predátorů. I kdyby se ti podařilo utéct, do dvanácti hodin jsi sežraná nějakou potvorou" nečekala jsem až tak rychlou reakci na mou nepozornost. Je hodně všímavý. Avšak co jeho slova pro mě znamenají? Jistou smrt. Když uteču, zemřu. Když tu zůstanu, zemřu. To ne. Samozřejmě že nemám jediný důvod mu věřit, ale nyní chodím po tenkém ledě a nemůžu si dovolit jedinou chybičku.

Zřejmě ze mě vycítil holé neštěstí a tak pokračuje smířlivým tónem "Hele, podívej - nic ti tu nehrozí. Jídla a vody tu dostáváš dost, teplé oblečení ti taky nechybí. Kdykoliv se můžeš ohřát u ohně a s lidma tu problémy mít nebudeš. Jsme Lovci. Sice si můžeme dělat co se nám zlíbí, ale pořád jsme víc bratři hlídající si navzájem svou kůži než krvelačné, vlastní lidi vraždící zrůdy."

Uhodil hřebík na hlavičku. Vycítil, čeho se tu nejvíc bojím. I přesto že jsem člověk (to přece popřít nemůžu), cítím se víc jako zvíře. Od svých sedmi let jsem vyrůstala na svou vlastní pěst v divočině, daleko od jakékoliv civilizace a v domnění, že to nejhorší na světě jsou lidi. Jak může chtít po MĚ - naprosté divošce, která se zřekla jakýchkoliv lidských zákonů a vůbec všeho, co se lidí trochu jen týče - abych se zařadila mezi bandu lidí stvořených a vychovaných pro zabíjení?

Ja vím. Čtrnáct dní tu mezi nimi už přežívám. Uzdravili mě, nakrmili mě, nezabili mě ve spánku. Nakonec mi dali teplé oblečení a teď vypadám úplně jako oni. Sama se za to stydím. Jenomže pud sebezáchovy a touha žít je silnější.

Copak mám ale na výběr? Jestli chci žít, musím se nějak k těmto lidem přiblížit. Stačí jen natolik, abych zvládla utéct. Přesto mi to stále zní jako nesplnitelný úkol. Takové boje nejsou nic pro mě. Nemám nic, žádnou zbraň. Snad jen podceňování a lehkomyslnost lidí.

Frustrovaně přešlápnu a rozproudím tak ještě tu trochu krve ve zkřehlých bolavých nohách. Když naše mlčení začne výrazně prehlušovat stále sílící ledový vítr plný té zvláštní, bílé, na vodu se měnící hlíny, jsem donucena věnovat utrápený pohled Lovci. Opravdu je mi zima. V chodidlech mi pulzuje tupá štípavá bolest. Stýská se mi, chci zpátky domů. Chybí mi teplý hutný vzduch vonící po zralém ovoci, raní dusné mlhy a příjemné vlhko, teplý tropický déšť, můj temnostrom, mé Jezero, veselí duchové a bůžkové hrající si na zavěšených kamíncích, dokonce i ten chroumavý pocit prázdného žaludku. Tak strašně mi teď všechno chybí. Každá minuta strávená na tomhle ledovém vzduchu jakoby mi ubírala roky už tak dost krátkého života.

Jediné, co teď můžu dělat, je čekat na příkaz Lovce. Nyní se stávám jeho hračkou, jeho mazlíčkem. Ale rozhodně mu nebudu nic ulehčovat a poslušnosti se ode mne nikdy nedočká. Musí pochopit, že divočinu nejde zkrotit. Sice mě může bít, navlékat do lidských šatů, vyhrožovat mi, týrat mě, táhnout mě dál a dál od domova, ale já se nevzdám. Nezklamu svůj domov, nikdy.

Když se naše pohledy setkají, mám pocit, jakoby trocha zoufalství přešla i na něj. Aniž by spustil zrak z mých očí, promluví tichým, přes poryvy větru sotva slyšitelným hlasem "Lidé nejsou tak špatní, maličká. Zkus to alespoň. Jsi výjimečná. Vybrali jsme si tě. Nabízím ti tu vše, co člověk může chtít. Obvzlášť člověk, jako jsi ty" na poslední větu mám sto chutí zareagovat vrčením, já přece nejsem člověk!

"Dostaneš tu ten nejlepší bojový výcvik v celém Společenství. Republikánští Lovci byli vždy elita. Dostat se sem je snem tisíců bojovníků. Nezahoď tu šanci jen tak pro nic za nic. Přece se chceš ještě někdy podívat do Temného lesa, ne? Domů..." kdyby mi vítr nebral i dech, dávno bych už plakala. Momentálně není žádný jiný pocit silnější, než slabost a touha po domově. Mám chuť se složit na zem, stočit se do klubíčka a už nikdy nevstát. Neustálá přemíra strachu a stresu mi natolik otupila mysl, že se teď proudem valí bolestně skrz mé tělo.

Vítr je najednou tak silný, že podrazí mé znecitlivělé nohy a já sebou nedůstojně seknu na zem. Na všech čtyřech se mi nese tíha celého toho zjištění lépe. Jsem nekonečně daleko od Temného lesa, domova, kam se už zřejmě nikdy nevrátím. Jedinou cestou je nyní společenství vraždících lidí. Nechat se trénovat jak cvičená opice, bez vlastní vůle a vlastních práv. Ach, drahá svobodo, dokážu bez tebe vůbec žít? Zase mi tě vzali...zase oni, lidi.

Vyškrábu se znovu na nohy, avšak zůstávám přikrčená, aby mě vítr zase neshodil.

"Jestli chceš svobodu, musíš si ji vybojovat!" zakřičí na mě Lovec přes stále sílící vichřici. Zřejmě chce dodat ještě něco, jenomže to já už neuslyším. Boj za svobodu je mou prioritou. A protentokrát s radostí uposlechnu jeho rozkaz.

S každým krokem se mi nohy boří do hlubokého sněhu a tupá stupňující bolest mi oznamuje proudění krve. V takové vánici se mi Lovec stejně rychle ztratí z dohledu, takže se ani neohlížím a prostě jenom utíkám. Ještě před chvílí jsem měla radost, že se můžu konečně postavit na vratké nohy a nyní už sprintem utíkám pryč. Jaká ironie.

Když už mi dochází dech a já packám o vlastní nohy, dojde mi, že i přes veškerou bolest, chlad, zimu a všechno to trápení jsem šťastná. Ano, takhle mi je líp. Být svobodná, nevědět kam běžet a s hřejivě známou touhou být co nejdál od lidí.

Počasí se začne postupně uklidňovat a já můžu zpomalit tempo. V bílé hlíně po mě nezůstala jediná stopa, jsem volná.