Lovci

12.

PRO: Azallaya (Díky moc za krásný komentář! :))

Tiché cinkání zbraní a jemné šustění látky a kožešin mi prozradí, že Lovec je vzhůru a opět odchází na celý den pryč. Nevím, kam pořád chodí, ale alespoň mám klid a nemusím být neustále v pozoru.

Od té chvíle, co jsem se poprvé vzbudila, se vše dalo zase rychle do pohybu. Zjistila jsem, že po boji s tím zvláštním mladíkem, jsem potřebovala nutně menší 'operaci'. Jenomže bolesti byli tak velké a mé tělo tak vyčerpané, že jsem upadla do kómatu a nevzbudila se dalších šest dní. Poprvé jsem oči otevřela až sedmý den velmi brzy z rána. Zrovna se mnou byl Lovec a spoustu mi vysvětlil (samozřejmě než jsem zase stihla usnout).

Z rozhovorů mých ošetřovatelů jsem později zjistila, že po celou dobu se mi museli zdát zlé sny a že jsem ani na chvíli nepřestala brečet, křičet nebo sebou házet. A já si na to samozřejmě moc dobře pamatuji. Bohužel. Vlastně od té doby nemůžu pořádně klidně spát, mé myšlení se změnilo, začínám chápat lidské výrazy a rozpomínám se čím dál tím víc na svou minulost. Prokletá lidská mysl. Ať chci sebevíc, nemůžu v sobě najít zpět své zvíře.

Další celý týden od mého prvního probuzení se zotavuji. Lidé se se mnou snaží komunikovat a zjistit, jak mi je. Já ale stejně pořád spím nebo je zkrátka ignoruji a dělám, že nerozumím. Mám velké bolesti a tak jsem často unavená a fyzicky i psychicky vyčerpaná. Někdy je bolest tak velká, že dokonce nemůžu zastavit pláč. A jelikož mě nechávají u Lovce ve stanu, v jeho posteli, musím své slzy opatrně skrývat. Nechci před ním vypadat slabě. Jestli ho jednou porazím, on zná cestu ke mě domů a zavede mě tam. Stává se mou jedinou nadějí.

Tiše vyčkávám, až Lovec odejde. Jsem ráda, že je tak tolerantní a snaží se mne nevzbudit. Pořád kolem mě chodí po špičkách nebo se ohleduplně stará o má zranění. Mluví jen zřídka a dopřává mi klidu co nejvíce může.

Protáhne se a prokřupe si klouby. To znamená, že už odchází. Ani jsem si nevšimla, že jsem byla ztuhlá nervozitou a tak se uvolněněji zavrtím. Zvláštní, žádná extrémní bolest mne nezasáhla. Že by konečně...?

Tato myšlenka mě nakopne povzbudivou energií. S tou největší opatrností se pomalinku zvedám do sedu. Přikrývka mi spadne z ramen a mě zasáhne vtíravý chlad. Bosýma chodidlama se dotknu ledové udupané hlíny. Slastně vzdychnu. Čtrnáct dní se mé nohy nedotkli pevné plochy, je to úžasný pocit. Chvíli si zvykám na novou pozici a pak se opatrně zvedám na nohy. Stále jsem slabá a vyčerpaná, navíc jen ve velkém tričku do půli stehen mi je celkem zima. Začínám se třást, a tak se opatrně obejmu rukama a dělám krůček za krůčkem. Vypadá to, že mě slabé nohy ještě stále unesou. Jsem šťastná.

Jakmile trochu lépe ovládnu svou koordinaci, začnu se rozhlížet zvědavě po celém stanu (ne že bych to tu už neznala nazpaměť). Vše je tak jak má, všude spousta zvláštních kožešin a látek, jedna tvrdá dřevěná postel a další provizorní pelech pro lovce. Trocha nádob na vodu, spoustu zvláštního vybavení pro nějaké zvíře, sušené kusy masa a jeden velký plochý meč opřený o stěnu stanu. S jiskřičkama v očích opatrně přejedu prstem po čepeli. Mít takovou zbraň dřív, třeba bych neskončila tady. Ale moment, vždyť Lovec svůj meč bere každé ráno s sebou a odkládá jej až těsně před tím, než jde spát.

V tom uslyším rychle se přibližující rázné kroky. Někdo jde sem. Než stihnu cokoliv udělat, vystrašeně hledím vcházejícímu Lovci přímo do překvapených očí. Ztuhnu. Doháje, co teď? Nevím, co si mám myslet. Bude se zlobit? Pošle mě zase pryč? Nebo třeba bude mít radost. Vzhledem k tomu, že pořád stojí ve vchodu, vnikne do stanu ledový horský vítr a já se silně zatřesu.

"Ty...ty chodíš..." zašeptá překvapeně Lovec a vstoupí dovnitř. Zmateně ho sleduji. Že by to bylo opravdu špatně?

"Bolí tě něco? Ale vypadá to, že už ti je líp" přistoupí blíž a zkušeným pohledem prozkoumá celé mé tělo. Sklopím nervózně zrak a stáhnu se dál od něj. Vždycky do mě svou přítomností vnese až moc velký neklid. Nelíbí se mi to. Když couvnu, on přistoupí o další dva kroky blíž. Nohou tak drbnu do jeho meče a ten s velkým zařinčením spadne k zemi. Vyděšeně sebou škubnu, zakryju si křečovitě hlavu rukama a pevně semknu víčka až nebezpečně zavrávorám dozadu. Rychlé křečovité pohyby mi způsobí velkou bolest a tak se skácím k zemi. Teda, skácela bych se, jenomže pevné paže mě rychle zachytí za ramena. Alespoň že tam mě to nebolí. Posadí mě zpět na postel. Chvíli rozdýchávám červeno před očima. Bolestí se mi úplně zamotala hlava. Nádech, výdech, nádech, výdech. Jo, dobrý. V pohodě. Klid.

"Dobrý?" klečí přede mnou, jednu ruku drží na mém rameni a jistí mě. Koukám zaujatě na své ruce. Jsou kostnaté a působí křehce. "Ty jsi asi nesmrtelná. Máš být už dávno mrtvá" pousměje se a nevěřícně zavrtí hlavou "Místo toho se tady procházíš jakoby nic a teď děláš, že mě neslyšíš" s úsměvem si sedne vedle mě. Nenápadně si od něj odsednu. Potřebuji trochu prostor. Na chvíli mezi námi zavládne ticho. Cítím na sobě jeho upřený pohled. Mračí se na mě? Zlobí se? Pochybnosti mne donutí cuknout pohledem na jeho tvář. Překvapí mě jeho úsměv.

"Jsem rád, že jsi živá. Bál jsem se, že jsem udělal chybu. O tom souboji jsem samozřejmě nepochyboval, jasně že jsi vyhrála. Ale potom..." zarazí se. Už se tak hezky neusmívá, teď se mračí "...promiň. Moc se omlouvám..." omluvně sklopí hlavu a mě to vyrazí dech. Tak tohle bych opravdu nečekala. Mluví se mnou jako s rovnocenným člověkem, omlouvá se mi za ubližování a dokonce to myslí i vážně! A pak je to tu zase, naše pohledy se setkají a oba se nemůžeme odtrhnout. Vidím, že ho to opravdu mrzí a tuto větu v sobě držel už dlouho. Myslí to upřímně!

"Každej si tím musí projít. Ty sis to ale vyžrala se vším všudy, to je pravda...no, kašli na to. Musím tě teď někam vzít, když už jsi tak čilá. Je čas se pomalu postavit na nohy, nemyslíš?" věnuje mi letmý úsměv a pak se zvedne "Páni, těším se jak malý dítě" zasměje se sám sobě. Natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl na nohy. Zamračím se na ni a opatrně si stoupnu sama. Jak chce, budu ho následovat, budu hrát jeho hru. Nejistým pohledem ho zkontroluji a o krok od něj ustoupím. Jenom si povzdychne a pak už na mých ramenech leží těžký bílý kožich a já ťapkám po studené bílé hmotě venku.