Lovci

18.

Po nepříjemně příjemném spánku s divnými sny na mě jako první čekala teplá, dlouho postrádaná koupel. Pomohla mi s ní ta blondýnka. Celou dobu o něčem pobaveně a vesele mluvila, zatímco já si užívala teplo, čisto, a hrubou žínku drhnoucí má záda. I přesto, že má mysl pořád ulítávala k divnému, a ke konci až příliš skutečně vypadajícímu snu, plně jsem si uvědomovala nově rostoucí důvěru, kterou v lidi vkládám a sama došla k závěru, že je to tak pro mě alespoň teď lepší. 

Až teprve nedávno mi došlo, jak dlouhou cestu jsem už s lidmi prošla a jak ta cesta vlastně vypadala. Začalo to před dvěma měsíci pronásledováním mně v té době ještě neznámým stvořením, pak následným strádáním v divočině a nakonec samotným odchytem. Čím víc jsem pak bojovala, tím víc jsem si sama ubližovala. Souboj s klukem s oříškovýma očima, operace a bolestivé sny, snaha o začlenění mezi lidi, samotný útěk do hor, přežívání v břiše mrtvé obludy, sen o Lovci, ...

Přece jenom. Trocha komunikace v podobě pokývání hlavou a občasné poslechnutí příkazu mi nijak neubližuje. Právě naopak - pravidelná koupel, spoustu jídla, teplý stan a jako práce pouze udržování ohně.

Ani nevím, jak se to tak rychle seběhlo. Ještě před chvílí jsem usínala u ohně zabalená v kožešině, teď už držím v sílících rukách dřevěný klacek a snažím se s ním máchat, jako lidé. Je to tragické, to ano. Ale jakou nevolí jsem si kvůli tomu musela projít - hádky, křičení, zamračené pohledy, spánek bez večeře, ... Proto radši tragicky než vůbec.

Absolutně mě to nebaví. Cvičí mě Lovec a trvá na tom, že než budu moct začít pořádně trénovat a moct do něčeho pořádně praštit, musím jíst a zesílit. Jídlo je na tom ta nejméně náročná část, zesílení je však v podobě několika hodinového máchání těžkým klackem, nebo chození kolem tábora.

Máchání klackem mě štve a je to dřina. Naštěstí na tom tak Lovec netrvá, říká, že na to mám ještě čas. Chůze už je lepší. V tichosti vždy obcházíme celý tábor a pozorujeme okolí. Já se tak alespoň učím návyky zdejších lidí a mé nohy pomalu ale jistě získávají ztracenou stabilitu.

"Co zase děláš? Proč pořád čumíš na ten strom?" vyleká mě podrážděný Lovcův hlas někde za mnou. Dojde až ke mě a nespokojeně sleduje místo, kam koukám. 

Když trénuji, často se vracím pohledem k místu nedaleko odsud, skrytém za pár stromy. Ne že bych chtěla, ale mé oči se tam vrací samy. Větší mýtina, nedaleko jeskyně pro zraněné, kde jsem naposledy bojovala s tím hnědookým mladíkem, je teď prázdná. Asi tam musel být teď někdy další souboj, nedávno vzniklé stopy a rudé krvavé skvrny pomalu začíná zakrývat padající bílá hmota. Jestlipak tam zase bojoval on... a jestlipak přežil...

"Nedívej se tam... Teď potřebuješ mnohem víc důležitější věci, než mlácení náhodných týpků v aréně" pokusí se o povzbuzující vtip, ale mně přejede mráz po zádech. Tuším, že jednou se tam budu muset vrátit. A to mě děsí.

"Hej, divoško, klid..." vezme jemně mou bradu do teplé dlaně a otočí mi hlavu pryč - na něj - abych se tam nemohla už dívat. Ukotvím pohled na špičkách svých bot, zatímco on do mě zabodává své chladné oči. 

"...už zase to děláš. Už zase se v tom plácáš. Nemůžeš ale pořád žít jen tím, co bylo. Nabízíme ti tu novou možnost, nový začátek. A já vidím, že se snažíš. A opravdu ti to jde - začínáš vypadat jako normální holka a den ode dne ujdeš větší vzdálenosti. Jenomže tohle ti nevystačí. Potřebujeme z tebe udělat lovce. Aktivního, spolehlivého, tvrdého bojovníka s normálním lidským rozumem. Ty mezitím nejsi schopná se mi ani dívat do očí," zaskočí mě zklamání v jeho hlase. 

"Chápu, že nejde ze dne na den poslat celý svůj starý život do háje a začít žít ve své největší noční můře, ale už to trvá příliš dlouho. Několik týdnů, divoško" dlouze mlčí, uhne pohledem. Tentokrát je to on, kdo nepřítomně kouká na rychle se bělící mýtinu. 

"Slíbil jsem, že se k tobě budu chovat jako ke svému parťákovi. Tak to totiž má být, jsi teď můj učeň. Nevadí mi, že mi nedůvěřuješ a absolutně mě odmítáš. Zvládnu to, je to čistě a jenom můj osobní problém. Jenomže teď už jde do tuhého" zase chvíli mlčí, pak se zhluboka nadechne. 

"Musím ti něco říct a věř mi - kdybych mohl, udělám to jinak a změním to, jenomže už... je málo času," znovu se na mě podívá "Jde ti o krk. Chtějí se tě zbavit. Nevidí v tobě žádný pokrok, nic užitečného. Všichni ostatní, ... Všichni ostatní mají své bojovníky už připravené na první akce. Stávají se z nich lovci, divoško, opravdoví lovci" s tichým povzdychnutím se ode mě odvrátí, prohrábne své černé vlasy a zamyšleně mlčí.

I když si to nechci přiznat, jsem šokovaná. Za tu dobu jsem si tu natolik zvykla, že jsem začínala pomalu věřit v život. Že mi nehrozí smrt, že mě tu opravdu chtějí. Tohle je nečekaná změna plánu. Smutně sleduji Lovcova široká ramena. Zklamání je na můj vkus až moc velké. To jsem si opravdu myslela, že to tu přežiju?? Hloupá, hloupá holka!

Lovec se tiše zasměje, smích však radost výrazně postrádá. "Zabijou tě" řekne nakonec hořce.

Svět se se mnou mírně zhoupne, není to však nic hrozného. Zkrátka moje cesta na šibenici vedla na chvíli oklikou, nic víc. Jednou tam přece dojít musím. 

Srdce mi planě buší, asi se snaží využít posledních pár chvil, kdy ještě může. Usmívám se. Ach, pro všechno na světě! Celé dny se neusmívám, a až když mi řeknou den smrti, culím se samovolně jak blázen. Možná je to úlevou, možná je to bláznovstvím. Ale ten úsměv není šťastný, to poznám. Mrzí mě to. Copak mi život nedal už dost? To mě nemůže jednou, jednou jedinkrát, když už se zase snažím ze všech sil, nechat jít dál? Alespoň o jeden krok? To musím pořád couvat? 

Lovec se otočil. Teď stojíme naproti sobě, je mezi námi necelý metr a vypadáme jak blázni. Muž s ironicky zklamaným výrazem ve tváři a jeho kořist s poblázněným úsměvem. Už před ním necouvám, nemám proč. Jsme na tom podobně. Jemu sice život nevezmou, ale tak nějak cítím, že jsme naladění stejně.

"Takhle se můžeš usmívat snad jenom ty..." řekne nakonec s pousmáním po příjemném tichu.

Zvednu pohled a podívám se mu do očí. Je to osvobozující. Tímto to začalo a tímto to i končí. Tam v Temném lese mě v pohledu uvěznil a teď mě pouští. Tu svobodu mu vidím vepsanou hluboko, hluboko v hlavě. Na ni se mi dívá dobře, kdyby mi do oka nespadla ta hnusná padající bílá věc, dívala bych se věčně. 

"Vločka," řekne jedno jediné slovo a aniž by uhnul pohledem, střepe bílý prášek z mých vlasů. 

Chytnu jednu padající kuličku užasle do dlaně. Takže tohle je vločka...

"Vločka" zkusím zopakovat Lovcovo slovo, avšak otevřu jen pusu a vzduch projde naprázdno. Už neumím mluvit. Asi jsem to zapomněla, nebo mám už úplně ochablé hlasivky.

Lovec se mému pokusu o řeč diví jen chvíli. Rychle pochopí můj úžas a dokonce bych řekla, že ho i napůl sdílí. Jsme jak malé děti, co zrovna objevili novou hru a hodlají ji dohrát až do konce. V našem případě však doslova.

"Smím prosit, vločko?" pokývne nakonec s vyzývavým úšklebkem hlavou a pevně stiskne rukojeť svého meče. 

Tentokrát je to jiné a oba víme, v čem je rozdíl - teď bojovat nemusím, teď bojovat chci. 

Jsem volná.