Lovci

9.

PRO: KristynaL (Díky za pěkný komentář! :))     

     Jakmile jsem prošla závojem břečťanu, oslepilo mě načervenalé světlo, až jsem se musela zastavit. Zapadá slunce. Rychle se mého těla zmocnil třas. Byla zima. Bosýma nohama jsem stála na klouzavé ledové krustě. Foukal silný vítr a byl smíchaný s něčím bílým. Než jsem se stihla rozkoukat, objala mě silná paže a přitiskla na Lovcovo tělo. Teplo bylo natolik příjemné, že jsem se neodtáhla a jen tiše šla. 

     Pozorně jsem si prohlížela okolí. Byli tu vysoké zvláštní stromy, na zemi studená bílá měkká hmota a nebo pichlavé hnědočerné jehličky. Mezi stromy byli rozmístěny domečky ze dřeva a kůží. U žádného přístřešku nechybělo ohniště (až na ty některé, co byli skryty vysoko v korunách). Procházeli jsme rychle, já musela běžet. Brzy jsme došli k menšímu domečku na okraji celé této kolonie. 

     Dlouho mě nemusel pobízet, vešli jsme rychle. Polilo mne příjemné teplo z malého ohníčku uprostřed. Lovec šel rychle přiložit. Nyní mi chybělo teplo jeho těla a pláště. Nebyla jsem na takovou zimu zvyklá a brzo se začala třást jako osika. 

     "Posaď se" uslyším krátká lovcova slova. Myslí si, že mu nerozumím, takže pokyne rukou k nějaké malé posteli. Opatrně si jdu sednout na krajíček. Na rozdíl od ostatních přístřešků je kůže stanu černá a proto je tu velká tma. Na zemi se povaluje spoustu zbraní a kostí. Huňaté kožešiny jsou rozmístěné všude, kde to jde. 

     Rychlým pohybem si sundá plášť a přehodí jej přese mě. Je ještě vyhřátý a já si ho přitáhnu blíž k sobě. Nakonec to nevypadá, že by mi chtěl ublížit.

     "Tak trochu to už nestíháme. Myslel jsem, že se stihneš vykoupat, ale... Alespoň budeš mít na souboj větší motivaci. Když vyhraješ, čeká tě horká koupel a nové šaty. To zní fér, ne?" při posledních slovech se na mě otočí a sjede pohledem. Ve snaze zabránit chladnému vzduchu proklouznout skrz tenkou látku pláště si jej přitáhnu ještě blíž. Pohled zabodávám do ohně, jako bych mohla přes oční kontakt nachytat více tepla. "Víš, jsou tu jistá pravidla. Na první souboj si nesmíš vzít nic víc, než máš. A týká se to i oblečení. Měl jsem na to myslet dřív, ale umírala jsi" to ospravedlňování mu stejně nepomůže. Stejně bych na sebe nenechala sahat. "Ehm, no...nebudu ti víc říkat. Jestli vyhraješ, dozvíš se to. Je to vlastně všechno zbytečné, stejně mi nerozumíš, povídám si tady sám pro sebe..." poslední větu řekne dost podrážděně a pak si začne sundávat všechny opasky se zbraněmi, které má ve vrchní části těla. Zvědavě ho sleduji. Když si sundá i košili, rychle odtrhnu zrak a rozpačitě sleduji své ruce. 

     "Vidíš, ty malá mrcho? Málem jsi mi natrhla sval. Celkem dost to bolí, musím si hlídat pohyby" ukazuje na obvaz na břiše, který začíná prosakovat krví. Začne si jej odmotávat a já pohledem ucuknu na jeho svaly. V ráně poznám přesný otisk spony. To se mi povedlo. Zajímalo by mě ale, kde skončila. Měla jsem ji ráda, přežila vše. Dřevěná mrška... 

     Břicho si začne zavazovat novým obvazem. Už se na něj zase nedívám, takže mě překvapí, když můj výhled na oheň zastoupí Lovec a dost neohrabaně si drží konec obvazu končící na zádech. Nedosáhne si tam. 

     "Mohla bys...mohla bys prosím tě..." podává mi kovový cvoček a zřejmě po mě chce, abych mu volný konec zachytila. Je neschopný. Třesoucími se prsty opatrně beru cvoček a snažím se obvaz zakončit. Při předávání si dávám pozor, abych se nedotkla Lovcovy ruky. Po pár nezdařených pokusech se mi poštěstí a obvaz už se nerozjíždí. Konečně, už by mohl odejít. Místo toho se ke mě otočí čelem a já musím zaklonit hlavu, abych mu viděla do obličeje. Stejně rychle ucuknu a opět sleduji své ruce.

     "Díky..." zamumlá a pak se jde zpět obléct.  "Tvůj soupeř je zatraceně silnej. Nevím kde ho Pětka sebral, ale bude to nebezpečný. Musíš využít všeho, co ses naučila. A navíc jsem se dvakrát vsadil, že vyhraješ, tak mě nezklam" s cvaknutím posledního opasku se zbraněmi se na mě otočí a lehce usměje.

     "Musíme jít..." aniž bych stihla cokoliv namítnout, vytáhne mě na nohy a svou paži ovine kolem ramen. "Zatraceně holka, ty jsi vyhublá" postěžuje si a pak vcházíme do ledové vánice. Bojím se jeho ruky a původně jsem se chtěla vysmýknout. Teď jsem ráda za tu trochu tepla a pevnou oporu proti poryvům větru. 

     Rychlím krokem procházíme mezi přístřešky a jdeme za hlukem. Srdce mi bije jako o závod. Mám jsem strach. Vidím velké ohně a obrovské shluky lidí. Je tma a tak si jejich obličeje můžu prohlédnout až z velké blízkosti. Jsou zahaleni v tlustých kožešinách, na tvářích šrámy a zbraně kde se dá. Nahání hrůzu. Musím utéct. Teď hned. 

     "Ani na to nemysli" zašeptá mi hrozivě lovec do ucha a já ztuhnu. Všude kolem mě jsou lidé, probodávají mě zamračenými pohledy. Začínají si šeptat. Lovec mě strká mezi nimi. Musím utéct, chtějí mě zabít. Mučit. Mají tu velké ohně, určitě mě chtějí upálit.

"Klid divoško, celá se klepeš" ani si neuvědomím, že stojíme na místě. Lovec, který je za mnou, mi položí ruce na ramena. Svým způsobem mě to uklidňuje. I přes to, že se ho bojím, chtěl mě zabít a nahání mi hrůzu...jediného ho tady znám a cítím se u něj v bezpečí. Teda víc než u jiných, samozřejmě...ne, že bych u něj v bezpečí byla...

     Zatřepu si hlavou abych vypudila rozpačité myšlenky. Vážně jsem si něco takového pomyslela? U Lovce a v bezpečí? Nikdy. Abych zakryla svou roztržitost, upřeně sleduji dění před sebou. Lidé vytvořili jakýsi kruh, my stojíme na okraji. Uprostřed vidím dvě postavy. Oba dva to jsou hory svalů. Na něčem se tiše domlouvají. Pak jeden v černém teplém oblečení, které tu mají všichni kolem, odchází. Lovec mi zatlačí do zad a já syknu bolestí. Idiot. Ty jizvy mi ještě pořád nezmizely, kreténe! Ani mi nedochází, že stojíme uprostřed kruhu. 

     Se strachem v očích se otočím na Lovce. Upřeně se mi dívá do očí. "Páni, ty máš vážně strach. Hele, neboj, klídek. Vzpomeň si na horkou koupel a čistý teplý oblečení. Pak se o tebe postarám, neboj. Teď mu pěkně nakopej prdel" zašeptá a do ruky mi vtiskne mou dřevěnou sponu.  Ani si neuvědomuji co říká. Jenom ho vyděšeně sleduji. Já chci pryč. Všichni se tu na mě dívají. Jsou tu lidi. ON je člověk. A přesto doufám, že právě ON mi pomůže. Ne, musím se odtud dostat sama. Přece se nenechám tak lehce zmanipulovat. 

     Uvědomím si, jak blízko němu stojím. Rychle zacouvám. On mi rychlím pohybem strhne plášť a mě pohltí mráz. Zděšeně sleduji, jak Lovec odchází zpět do hloučku. Ne, nepůjdu za ním. Konečně mám prostor. Rychle se rozhlížím. Co budu dělat? Přikrčím se k zemi. Je mi zima, chvěji se. Zhluboka dýchám, něco bolestivého mě tlačí v krku a srdce bije strašně hlasitě. To ho nikdo neslyší? Proč si tak šuškají? 

     "Hej! Jsi vpohodě?" uklidňující hlas vedle mě mě donutí se prudce otočit. Stojí tam ta hora svalů. Na sobě má jen bílou košili a černé kalhoty. Vypadá to, že mu je taky zima. Typuji mu tak devatenáct lidských let. Znepokojeně mě sleduje. Zavrčím na něj. Tohohle že mám porazit? Pak říkali, že bude klid. Třeba mě pustí. Lovec to říkal...

     Zadívám se mu bojovně do oříškově hnědých očí. Pohled mu ztvrdne a mrazivě se na mě zadívá. 

     "Jako fakt?! Takovouhle vyzáblinu mám porazit? Je to holka! A je zraněná!" zaprotestuje a z řad lidí se ozve smích. On mě podceňuje! Tak to si nenechám líbit. Dokážu Lovci, že se ve mě nemýlil. Budu bojovat a porazím ho. Pevně stisknu svou jedinou zbraň, dřevěnou sponu, a přikrčím se do útočné pozice. Odhalím své zuby a znovu výhružně zavrčím. Těš se, slabochu!