Lovci

13.

PRO: LenkaKelinov (Díky moc za povzbuzující slova :))

Přesto že mám přes sebe přehozený teplý těžký plášť z bílé kožešiny a veliké triko na sobě, od bosých noh se mi po celém těle rozlézá pichlavý chlad. Mé oči jako vždy neúnavně prozkoumávají okolní terén, obhlíží situaci a až když se setkají s varovným, hrůzu nahánějícím Lovcovým pohledem, uhýbají vystrašeně k zemi.

"Varuju tě, nedělej blbosti..." jeho vyhrožující hlas mluví jasně. Tiše mě navádí mezi vysokými kmeny smrků až k jednomu z větších kožešinových stanů. Zasahuje až po stěnu skály. Mlčky mě strčí dovnitř.

První, co jsem schopna vnímat, je hřejivé teplo kamene pode mnou. Žádná bílá studená hmota mě už neštípe. Oči rychle přivykají hřejivé tmě, ze které na mě zírají tři páry lesknoucích se překvapených očí. Vystrašeně zacouvám ven ze stanu, ale můj úprk překazí pevná Lovcova hruď.

"Klídek divoško. Tadytihle chcípáci ti nic neudělají..." zasměje se pobaveně Lovec a mně tím vžene do těla klid.

"Kdo je tu u tebe chcípák, mrňousi?" zareaguje obratně na jeho slova mně již dobře známá blondýnka.

Než stihne Lovec jakkoliv zareagovat, přisadí si další z trojice slovy "Tak konečně jsi vytáhl ten svůj zázrak z díry?" pobaveně mě sjede energickýma modrýma očkama a šedivé obočí se mu přitom vyhoupne vysoko do čela.

"Je to spíš chodící mrtvola. Ten souboj přežila jen díky štěstí a štědrosti toho kluka. Byl na ni až moc hodnej" zamrčí jízlivě ten třetí a své děsivé tmavě hnědé oči odvrátí co nejdál ode mě.

Lovec mě dostrká až ke dřevěnému stolu, kolem kterého všichni tři sedí a posadí mě na židli do čela. I přes to, že mám zrak sklopený a veškerou pozornost se snažím plně věnovat svému klínu, cítím na sobě opět jejich pichlavé zkoumavé pohledy.

"Kdes ji sebral?" zeptá se ten starší pán s šedivým obočím (a zřejmě i vlasy) zvídavě.

Lovec se energicky posadí vedle blondýnky a ruku si opře o opěradlo její židle. "V Temným lese v Laedrenu. Dala mi pěkně zabrat. Lovil jsem ji dva měsíce. Žila tam v nejvíc zašitý části lesa, narazil jsem na ni jenom náhodou. Je spíš jako divoké zvíře, ani nevím, jestli rozumí lidské řeči" ke třem neústupným pohledům se teď přidá další, čtvrtý.

Chvíli ticha protne nechápavý hlas mladíka s děsivě hnědýma očima "Proč zrovna ona? Vždyť máš na lepší, Trojko. A neříkej mi, že sis ji vybral kvůli vzhledu, tak příšerný vkus snad ještě nemáš" toto oslovení zřejmě patřilo Lovci. Konečně vím jeho jméno. Je poněkud...neobvyklé.

Trvá až nepříjemně dlouho, než Lovec odpoví "Kdysi ses mě ptal, jak jsem chytil Ornise. Jak jsem dokázal tak divokou a nespoutanou potvoru zkrotit. A já jen řekl, že jsem to tak prostě cítil. A to je to - prostě jsem to cítil. Vím, že je ta pravá. S tím nabušeným klukem to nebyla remíza jen tak náhodou. Je jako my - nebyl to čistý boj. Blufovala, aby přežila," na chvíli se odmlčí "V tom podělaným Temným lese byla jako doma. Splynula s divočinou natolik, že se stala jí samotnou. Nebála se žádné špinavé věci, prostě se snažila žít. To stejný přece děláme i my. Jsme Lovci. Lovci s velkým L. Máme na to dokonce i titul! I přes to žádný podělaný Republice nesloužíme, děláme si co chceme a když už jde vážně do tuhýho, splníme jim nějakou laskavost a oni dají pokoj." zřejmě jeho argumenty zapůsobí, protože pohledy se v průběhu řeči stočí na něj.

"Seš si jistej, že s náma udrží krok?" promluví po dlouhé době blondýnka.

"Vždyť už je před některými z nás o krok napřed. Vím, že to tak nevypadá, ale měli byste ji vidět bojovat. Ona JE lovec. Postavte ji bezbrannou proti rozzuřenému panterovi a ona vám z něj ještě nadělá kusy oblečení a svačinku" při zmínce o panterovi ke mně omluvně stočí pohled. "Její rány se už teď hojí rychle. Ještě dnes začneme trénovat. Do týdne dožene všechny nováčky, co tu máme. Ano, i toho tvého, Třicítko" významně se podívá na zamyšleného hnědookého mladíka. Ten jen nespokojeně uhne pohledem.

"Nedáváš mi jinou možnost, než ji přijmout, Trojko..." řekne s uvolněným povzdechem stařec. "Jen dej pozor, ať to jako vždy nepřepálíš. Je to křehké stvoření..." s posledními slovy mi věnuje i dlouhý hluboký pohled, který mne donutí zvednout zrak. Jakoby ta slova měla skrytou stránku, skrytý úmysl. Něco, co potřebuji nutně objevit.

Náš oční kontakt přeruší Lovcova silná paže, která mě vytáhne rychle na nohy a zběžně dostrkává k východu.

"Klídek dědulo, copak jsem JÁ někdy něco podělal?" zakončí Lovec debatu ironickou poznámkou a než jsem schopna to vše nějak zpracovat, už zase mě vláčí bílou zimou někam pryč.

Celou dobu mu šlo jen o jeden blbý souhlas začít trénovat. A ten teď má. Co to však znamená pro mě? Myslím, že teprve teď začíná zábava.