Lovci

3.

Otevřu oči. Nic nevidím. Nic tam není. Přitom bych dala ruku do ohně, že ještě před pár vteřinami tam něco stálo. Že by opět halucinace? Ne...je za mnou. Tělo mi zaplaví vlna adrenalinu. Vím že je to naposledy. Vím, že je to můj poslední boj. Proto mé tělo reaguje rychle, zdravě, čistě.

Bleskovým pohybem vrhám dřevěnou sponu plnou silou za sebe. Současně se otáčím a vykopávám, abych podrazila nohy. To, co spatřím, bych v životě nečekala. Je to muž. Zběžně ode mne couvá, drží se za břicho, ze kterého trčí má spona. Rychlím škubnutím ji vyrve a odhodí na zem. Krev mu stéká po vypracovaném břiše. Nevím proč, ale líbí se mi to.

Tak tedy člověka jsem opravdu nečekala. Tak blízko jsem lidskému stvoření už dlouho nebyla. Vím, jak ubližují, jak jsou krutí. Zřejmě poznal, že mě to vyvedlo z míry. Musím si dát pozor, člověk je chytrý. Není to jako se zvířaty.

Zhluboka oddechuje a drží se za ránu. Nevypadá, že by útok čekal. Oba se bystře prohlížíme. Je velmi svalnatý a má štíhlou postavu lovce. Je zvláštně oděný. Celý v černé kůži, opásán spoustou zbraní a s černým pláštěm. Zvláštní oblečení na teplé podnebí v Temném lese. Navíc proč má přes pusu černý šátek? Vždyť vzduch je tu obvzlášť příjemný.

Naše pohledy se ve stejnou chvíli střetnou. Z jeho šedavých chladných očí jde jasně vidět, že tu má navrch on. Jako bych v nich viděla odraz těch svých, na smrt vystrašených a nemocných. Příliš pozdě si uvědomuji, že své odhodlání a sílu rychle ztrácím a ovládá mě strach. Do očí mu spadne pár pramínků temně černých vlasů. Je krásný. Přitahuje mě. A to i přesto, jaký mám k lidské rase odpor.

Kruci! Mé myšlenky. Jsem jako zvíře. Alespoň čisté vědomí si musím zanechat! Mezitím co si tu ale řeším svůj vnitřní rozpor, on se očividně stihl rozkoukat a pomalu se ke mě přibližuje. Jsem přikrčená v podřepu a očima lovce se snažím odhadnout jeho příští krok. Snažím se najít svou ztracenou odvahu.

"Klid. Jsi člověk. Myslící bytost. Ne zvíře. Chci ti pomoct." promluví uklidňujícím hlasem. To mi však zrovna v nalezení mé ztracené odvahy nepomůže. Ne že bych nikdy neslyšela slova, hlasy, hovor. Vždyť mluvit umím, svou lidskou minulost jen tak nevymažu. Ale tak strašně dlouho na mě nikdo nemluvil...

Pomalu se ke mě přibližuje, krůček po krůčku, s nataženýma rukama ve smířlivém gestu. Bojím se. Moc se bojím. Myšlenky mi zběsile běhají hlavou, tlukot srdce přehlušuje všechny okolní zvuky. Vystrašeně třeštím oči a zhluboka dýchám. Vím co dokážou. Jsou bezcitní, mučí, týrají...

Na chvíli si dovolím očima upustit od nebezpečně rychle se blížících dlaní a pohled ukotvím v jeho očích. Jsou mrazivé. Jsou chladné. Jsou bezcitné. Nenechám se tak lehce nachytat. Jak řekl - jsem myslící bytost. Budu bojovat!