Lovci

5.

Jeho úšklebek mne dráždí. Nikdy jsem moc nechápala, jakou funkci má úsměv v komunikaci mezi bytostmi. A ani teď nechápu, co to znamená. Vím jen, že je to projev štěstí. Bolí mě celé tělo pod jeho váhou a nezdá se, že by mi chtěl nějak ulehčit. K tomu mi drtivým stiskem zatláčí zápěstí do hlíny. Už to dlouho nevydržím. Mé dlouho neživené tělo se nestíhá dobíjet energií a o to rychleji ztrácím sílu. Syknu bolestí a pevně přivřu víčka. Kupodivu na to zareaguje jako na povel.

"Teď jsi moje" tiše zašeptá a jemně povolí stisk. Bolest pokračuje, ale alespoň se nestupňuje. Jeho slova mne donutí znovu otevřít oči. Snažím se zaostřit ale nejde to, vidím rozmazaně. Po chvíli ucítím klouzající kapičku po mé tváři. Párkrát rychle promrkám, abych viděla opět čistě.

První co spatřím, je jeho zamračená tvář. Po chvíli mi dojde, co to znamená - něco se mu nelíbí. Sakra, asi mu vadí ta voda v mých očích, jenomže já to neumím ovlivnit!

"Co se děje?" zeptá se s jemným citem v hlase - myslím, že tomu říkají starost. Mne jeho slova však vyděsí. Co ode mě chce? Ať už mě zabije! Chci pryč! Znovu se zavrtím a pokusím se dostat do pohodlnější pozice. Po chvíli se jeho zornice rozšíří pochopením a okamžitě svůj stisk povolí a jeho tělo se mírně nadzvedne. Mám pocit, jako bych se najednou mohla pořádně nadechnout. Lapám po vzduchu jak divá. S uvolněným úsměvem mě pozoruje. "Jsi jak divoké zvíře..." podotkne. Snad nečeká, že mu odpovím! Vyzívavě přimhouří oči a pak najednou rychlím pohybem stojíme oba na nohách. Nebo alespoň on. Mé nohy jsou tak slabé, že prudký pohyb neustojí a já klesám k zemi. Samozřejmě že toho využije a chytne mě v pase. Já se musím opřít o jeho hruď. Je to zvláštní.

Nespouští ze mě oči. Jsem v jeho spárech. Nemůžu se hýbat a pevně mě drží. Zřejmě je to zase nějaký speciální lidský bojový chvat. Mé tělo je tak drobné, že mu začne proklouzávat mezi prsty a tak si mě jemně povytáhne. Způsobí mi tím však ještě větší bolest a já ucítím, jak mi praskají jizvy na zádech. Tiše vzlyknu a čekám, až mě zabije.

Ve chvíli, kdy na rukách ucítí teplou krev z mých popraskaných jizev, tiše zanadává. Pevně mě chytne za paži a přetáhne si mě na rameno. Popraskané jizvy mi způsobí takovou bolest, že se mi zatočí hlava a černé flíčky mi začnou rychle zakrývat pohled.

"...jsi moje" slyším poslední jeho slova a pak uklidňující houpavý pohyb jeho chůze. A dál? Dál jsem asi mrtvá...