Lovci

16.

PRO: Rony25111 (Díky moc za povzbuzení :))

Z pohledu Lovce:

Nechápu, jak mohla tak debilně pláchnout. Stáli jsme kousek od tábora a pro jistotu jsem ji nechal ještě bosou. Navíc obloha jasně říkala, že minimálně dva dny žádná vánice ani silný vítr nebudou. 

Skvělý - takže dvakrát zafoukalo, ona zmizela a stopy se po ní krásně zametly. Během chvilky už zase slunce svítilo jak v obří peci na chleba pro chudé. Vysmívalo se mi přímo do ksichtu. Achjo, po tolika letech strávených tady bych si už myslel, že počasí dokážu odhadnout.

Vzhledem k tomu, že je moje kořist, navíc čerstvě a oficiálně vedená pod mým jménem, nikdo mi s hledáním nepomůže. Jsem si jistý, že pokud ji do tří hodin nenajdu, bude už pohřbená hluboko pod sněhem nebo ji sežere nějaká vlčí smečka.

Proto nemám moc času. Ostře zahvízdám a za chvíli už létám vysoko nad táborem na silném Ornisově hřbetě. Ostrý dravčí zrak by se mi teď opravdu hodil, avšak nemám nic, čím bych ho navedl na její stopu.

Pravidelné kružnice, které rýsujeme vysoko nad táborem, začínáme pomalu zvětšovat. Absolutně nechápu, jak se mohla tak rychle ztratit. A tak daleko. Před pár hodinama stála poprvé po tolika dnech na nohách, přesto teď zase utíká... Snad ještě utíká.

Jestli ji najdu mrtvou. Jestli ji vůbec najdu. Všechno je to moje vina. Nikdy si to neodpustím. Teď už bude mít úplně omrzlé nohy. Měla na sobě jen lehké oblečení, naprosto nevhodné k jakémukoliv pohybu tady venku. Bosa byla jenom kvůli možnému útěku, aby se nedostala příliš daleko. Jak vidím, tak to ničemu nepomohlo. Už nikdy nebude normálně chodit.

Pocit viny mě nutí vzpomínat. Lovil jsem ji dva měsíce. Doteď si dopodrobna pamatuju na první okamžik, kdy jsem ji spatřil. Nehybně stála v podřepu vysoko v koruně nějakého temnostromu. Nechápal jsem, co dělá. Jen stála, kamenná socha vytesaná z trpělivosti, a upřeně sledovala květy růžové orchideje. Natolik mne to překvapilo, že jsem jen ztuhle stál a sledoval. Po každých pěti minutách na orchidej přilétl obrovský šedivý lišaj. Všiml jsem si ho vždy díky hlasitému šumu křídel. Sedl na největší květ, chvíli jen seděl a pak zase odlétl. Nevím, co to mělo znamenat. Byl jsem zvědavý, vytrval jsem. Lišaje nechala přilétnout a odlétnout ještě pětkrát. Když se blížil po šesté, proletěl jí těsně nad hlavou a sedl si na její červené vlasy. V modrém prostředí lesa chytaly fialovo růžový lesk. Zřejmě si myslel, že sedá na nějaký květ (a upřímně, nebyl daleko od pravdy). Ona jen hbitě mrskla rukou a lišaje s hlasitým křupnutím chytila. Na nic nečekala, než mi vůbec došlo, co dělá, byla už pryč.

Byl jsem ní tak zaujatý, že jsem ji začal bezmyšlenkovitě sledovat. První týden mi ani nedocházelo, jak strašně závislý na tom jsem. Bavilo mě to. Nevěděl jsem, co je zač. Bytost křehčí než kdejaká magická víla, přitom zvládala holýma rukama zabíjet zvířata, jen aby přežila. Byl jsem přesvědčený, že je nějaké magické stvoření. Když mi došlo, jak děsivě jsem posedlý, začal jsem dokonce přemýšlet o bludičkách a pěvuškách. Ale bylo mi to jedno. Nakonec jsem ji přijmul jako svou kořist. Věděl jsem, že je dokonalým adeptem na opravdového Lovce. To, jak později porazila toho splašeného pantera. Neměla vůči němu absolutně žádnou šanci.

Dokonce i v aréně si poradila. Musím říct, že neznám člověka s větší výdrží. Všem vyrazila dech. Bylo to jakoby stálo živé ztělesnění přírody proti lidem.

Pamatuju si, s jakou láskou vše v Temném lese vždy sledovala. Jak úplně samotná dokázala klidně žít životem tolik podobným tomu našemu. A díky mně vše ztratila. Kvůli mně neměla celé dva měsíce nic pořádného na jídlo, vyštval jsem na ni pantera a odvezl ji na míle daleko od domova. Donutil jsem ji bojovat s člověkem, nechal jsem ji jít na smrt. A teď jsem ji zahnal úplně. Ztratil úplně.

Zatímco se stále víc a víc odevzdávám černým myšlenkám, Ornis klesá k nedalekému údolí. Ničím se zaživa, a dobrovolně. Pomalu tmavne obloha, na východě už vidím Večernici s Chodcem. Dvě hvězdy oznamující příchod noci. Tvoří bránu mezi lidským světem a světem divočiny. Ve dne vládne člověk, v noci opravdový život, srdce přírody. Je pozdě...

Už ani nenavádím Ornise kudy letět. Podělal jsem to. Zklamal jsem ji. Zabil jsem ji. Teď už potřebuji jenom letět daleko odsud. Pryč od zklamání a neúspěchu.

Ornis zvětřil nějakou mršinu dole v údolí na břehu řeky. Línými oblouky slétává níž a níž. Na kraji prasklého ledu je mrtvý velký najront. Velký bílý chlupatý sudokopytník, na západě by jej nazvali sněžným bizonem, leží nehybně na boku a hruď se mu zvedá pomalými mělkými nádechy. Břicho má rozpárané a vnitřnosti leží všude kolem. Zvíře nemůže být dlouho mrtvé, z jater a střev se ještě trochu kouří.

Ornisovy drápky zvonivě zacvakají o led. Nepřítomně seskočím z jeho hřbetu. Kde je predátor, který tohoto najronta tak zřídil? Samozřejmě že jej můj grifin zahnal, vždyť je to největší predátor v horách. Přesto kolem nejsou žádné vrány mrchožroutky. Všude kolem zvířete jsou zvláštní krvavé flíčky. Něco tu nesedí.

Můj pohled spočine na ostrém kusu ledu, který je celý od krve. Teplem krve už trochu taje. Zamračím se.

"Zpátky!" zavelím hladovému Ornisovi. Ten už pomalu zarýval svůj chtivej zoban do zadního stehna. S nesouhlasným zavrtěním však o pár kroků ustoupí.

Pomalu si kleknu k rozpáranému břichu. To neudělalo zvíře. Je rozpáraný něčím ostrým, nejspíš tím kouskem ledu. Musel to být nějaký dvounožec. Poradil si celkem hezky, ale nač ten kus ledu? Jestli skolil najronta, nějaké zbraně na rozporcování mít musel.

V tom si všimnu, že zvíře nemá žádné smrtelné zranění. Zamračeně se rozhlídnu. Les je tichý, jen voda hlasitě hučí. Jsme sami. Tak co to sakra...

...moment. Ta mrtvola dýchá? Zvedá se tomu malinko hrudník. V pravidelných intervalech. Ale vždyť vnitřnosti to má pryč! Že by plíce zůstaly vevnitř? Ale i tak je to přeci hloupost. Začínám z toho všeho mít pravdu divný pocit.

Pomalu sáhnu do rozšklebené rány na břiše a hrudník rozevřu. Jde to líp, než by mělo. Žebra už jsou polámaná, jakoby se už někdo snažil dostat dovnitř.

To, co spatřím, mi vyrazí dech. Z vykotlané dutiny na mě koukají dvě vyděšené oči. Dvě mně moc dobře známé vyděšené oči. Našel jsem ji.

Omlouvám se za ne příliš časté přidávání, ale mám toho opravdu hodně :)

Jinak snad se vám příběh alespoň trochu líbí. Zajímal by mě třeba váš názor na postavy..? Nebo co myslíte, že by bylo pro dívku nejlepší - utíkat a jít za svobodou, nebo dát šanci lidem a začít znovu žít? Jsem vždy ráda za každý váš komentář a reakci, tak prosím piště piště! (ráda pokecám O:))

Nakonec vám chci MOC MOC MOC PODĚKOVAT za 1K reads a přes 100 hvězdiček! <3 Opravdu moc si toho vážím!

Mějte se krásně, zase někdy :3