Lovci

19.

Aniž bychom jeden z druhého odtrhli pohled, ustoupíme na pět kroků od sebe a pomalinku začneme kroužit. Neřeším, že stojím proti po zuby vyzbrojenému ostřílenému bojovníkovi. Raději pevně stisknu svůj namrzající klacek a odhaduji jeho další krok.

A že dlouho nemusím čekat. Nestihneme ani obejít půlkruh a Lovec už se vrhá vpřed s taseným mečem. Ťukne do mé tyče a jelikož nemám absolutně žádnou sílu, musím druhou rukou chytit její druhý konec, zapřít se nohama pevně do země a držet. 

Brzy se tlak uvolní a oba se stáhneme. Tak tohle je opravdová síla meče. Nechci ani vědět co by se stalo, kdyby nešel čepelí naplocho ale tou ostrou částí přímo. 

Ruce se mi mírně klepou dlouho chybějící námahou a adrenalinem. Ještě párkrát se ozve vzduchem lehké ťuknutí. Lovec zkouší mou sílu a postřeh. A upřímně - vůbec mi to nejde. Ale je to svým způsobem zábava. 

Kočkujeme se, zkoušíme co druhý zvládne a vydrží. Pochopitelně jsem vždy já pozadu a on si jen hraje. Přesto se už tak po páté ráně do zkřehlých prstů naučím vyhnout a zablokovat. Pohyby se opakují téměř stejné. A když si dá Lovec záležet, dokážu pochopit jeho záměrně stejný sled výpadů a zaútočit.

Klap, cvak, švih... Páni, to bylo těsné. Obratně se vyhnu špičce meče svištící mi pár centimetrů nad hlavou. Využiju nabité síly z podřepu a zespodu mu vrazím klackem do holeně. Tedy - chci vrazit. Ani nevím, jak se tam jeho meč objevil, ale už mě zase blokuje, švihem zvedá mou zbraň i se mnou a já už pak jen stojím s prázdnýma rukama a zhluboka oddechuji. 

Podíváme se na sebe. Dlouze se sledujeme. Koutky úst se mi samovolně zvednou a já se pousměju. On na to reaguje vřelým úsměvem a jde zvednout odhozený klacek ze země. Cítím příjemné teplo z námahy, rozlévající se do každého týdny promrzajícího kloubu v mém těle. Studený hřbet dlaně a potom i ledové prsty přiložím na své tváře a vesele se uculím, když i ony po chvíli začnou rozmrzat.

Je mi dobře. Po dlouhé době mi je opravdu dobře. Pohyb, vzduch, volnost, důvěra, zábava, ...

"Jsi opravdu dobrá" zhodnotí mě aniž by se přestal usmívat. Snad ani on se nikdy tak vesele netvářil. 

"Nakonec to s tebou nebude tak marný. Třeba tě aspoň naučím občas opětovat pohled," provokuje "nebo za pár let třeba i slovo" pokračuje.

Nesouhlasně se jenom ušklíbnu, víc říct nemůžu. Nejradši bych ho však teď naučila něco já - takové krásné skopnutí obličeje do bílé ledové hmoty přece není na škodu. A jemu by to náramně slušelo.

Nedá si pokoj a pokračuje "Na to máš ale ještě čas, jak vidím, prcku. Začneme s lekcí číslo jedna - bude to tvrdá dřina, ale zkus to. Postřeh" na to mi hodí můj klacek zpátky a já ho víceméně chytnu. 

Udělá překvapeného a zatleská mi "Ale ale, to byla asi nějaká náhoda, co?" rýpne si zase. Protočím očima a mezitím si srovnám hrubé dřevo v rukách. Postavím se připravená opět k boji. Možná, že dívání se lidem do očí a slova budu muset ještě nějakou tu chvíli trénovat, ale v boji ať mě nepodceňuje. Jestli mne můžou lidé něco naučit, tak jedině bránit se před nimi samotnými. 

Znovu se postaví naproti mě, zvedne meč a zaútočí. Nějakou chvíli se vzduchem ozývá jen ťukání. Hrajeme si, tančíme. Uhýbání, krytí, občasné pozasmání nebo nadávka. 

Když už toho máme oba dost a já už pak nezmůžu víc, než jen opakovat stejné chyby, vezmeme si vše pomalu a učím se. Lovec mi ukáže nějaké vychytávky a správné pohyby. Ze začátku je mi to pěkně nepříjemné. Až pak zjistím, že to opravdu funguje. A šarvátky začínají nanovo. 

Je to pořád dokola. Jedna neustále se opakující chyba, pak učení, výzva a boj. A hned potom se najde další. 

Zrovna pevně chytá konec mého klacku a škubne. Jsem na tenhle pohyb už připravená. Zatím mi ho sice pokaždé vytrhnul, ale tentokrát držím oběma rukama jak malé děcko a odmítám pustit. Pobaveně se zasměje a já už tuším, že je zase něco špatně. 

V rychle houstnoucím šeru nestihnu zaznamenat nebezpečně se blížící šmouhu k mým zádům. Vzduchem projede tupé plesknutí, plocha Lovcova meče se pozdraví s mýma lopatkama a já padám přímo na konec své dřevěné tyče. Nebýt Lovcova rychlého postřehu, měla bych klacek zaražený někde hluboko v břiše. Za nebezpečné dřevo totiž rychle zatáhne.

Moc si však nepomůžu, když padám trapně do Lovcova objetí a on se opět pobaveně směje.

"To bylo moc hezké" zhodnotí to s neustávajícím úsměvem. Nespokojeně se od něj odtáhnu a pokusím se mu vytrhnout svou zbraň z ruk. 

"Dneska už stačí, prcku," neochotně klacek pouštím a on jej zahazuje někam do tmavých stínů lesa. Když se tak rozhlídnu kolem, je to tu celkem strašidelné.

"Pojď, půjdeme se najíst. Dnešní den musíme oslavit" se zasvištěním vrátí meč do pochvy na svých zádech, přátelsky mě vezme kolem ramen a vydáme se zpět k ohňům do tábora.

Jestli mu věřím? Ne. Jistěže ne. Proč ho tedy nechám na sebe tak sahat? Já... upřímně nevím. Přijde mi to teď jako naprosto přirozená a vhodná věc. K mému překvapení mi koneckonců ani tak nevadí.

Jsem tak zaujatá nově nabytými pocity, že změnu směru a naší obvyklé cesty zaregistruji až příliš pozdě. Kráčíme přímo k velkému ohni, kde ostatní lidi jí. Vesele se baví, smějí se, sem tam zacinká nůž o talíř nebo zasyčí oheň.

Prudce se zastavím a ignoruju Lovcův nespokojený pohled. Mám důležitější věci na práci - upřeně sleduju lidi před sebou a odhaduju zlo.

Když už mě tlak jeho ruky začne opět posouvat vpřed, mrštně se mu vykroutím a rychlými kroky spěchám pryč. 

"Noták, Vločko! Nekaž to," chytá mé předloktí a já jsem nucena zastavit "jsou to jenom lidi" když uvidí mou zděšenou reakci na jeho poslední větu, pochopí, že něco pokazil. Věnuju krátký, zato intenzivní pohled k zářícímu ohni a tmavým postavám. Na to začnu opět rychle couvat dál do tmy.

"Počkej. Jejda neblbni... Zrovna to začalo být fajn. Jestli těm pitomcům chceš dokázat, že na to máš, musíš se přestat schovávat jak krysa v díře. Ukaž jim, že proti nim dokážeš stát a že se jich nebojíš" už zase stojím a upřeně sleduju oheň za jeho zády.

"Slibuju, že se k tobě nikdo nepřiblíží. Budou se dívat, to ano, ale nic víc. Jenom si vezmeme nějaké jídlo, najíme se a dobojujem tenhle poslední boj až do konce. Notak, přece to nevzdáš. Máš na to" povolím napnutou ruku, kterou jsem se mu celou dobu snažila tak úporně vytrhnout. I on povolí stisk, ale stále mě nepouští. 

"Ukažme jim, že jsme taky ve hře. Ukaž jim, kdo opravdu jsi" s hlubokým nádechem vykročím přímo vpřed. Vstříc smečce hladových vlků s pichlavými pohledy. Vstříc svému největšímu strachu. 

S ubývajícími metry Lovec pouští mou ruku, avšak nezapomene lehce zavadit o mé prsty. Zřejmě to má být gesto podpory a já ho s veškerou vděčností přijímám. 

Nevím, jak je možné, že jsem se se svým největším nepřítelem za pár hodin takhle spřátelila. Možná je to ta největší chyba v mém životě, a možná je to taky konečně první krok vpřed. Co z toho je skutečné se ukáže teď. Teď, když kráčím vstříc tlupě ozbrojených lidí pro obyčejné jídlo.