Lovci

10.

     Ostražitě se zkoumáme. Lidé stojící okolo nás v kruhu si tiše šeptají, občas jde slyšet tichý smích. Vyhovuje mi, že je mu stejná zima jako mě. Je pravda, že být ve dvou kouscích měkké kůže a v lehkém oblečení je poměrně velký rozdíl, ale zkřehlým rukám a ztuhlým pohybům to nezabrání. V ruce drží moderní meč. To znamená, že ho bude stačit nechat vymrznout a pak jeho zkušenosti s šermováním půjdou do háje - je to totiž předmět ke kterému potřebujete cit. Teda...ne že bych na tom byla se svojí sponou lépe. 

     Abych ještě oddálila náš střet, začnu kolem něj kroužit. Ostražitě mě sleduje a zatím nevypadá, že by věděl o co mi jde. Pokud to vůbec vím já. Při druhém kolečku se skoro zapotácím při jemném poryvu větru. Mé tělo křehne rychleji, než jsem si myslela. Ještě že před těmi největšími uragány nás chrání těla lidí. Toho by se dalo využít. Navíc už teď potřebuji pohyb, jinak nebudu moct vůbec ovládat své pohyby.

     Hodně se zaklepu. Že by nakonec má taktika vymrznutí oběti, byla i jeho taktikou? Tak to teda ne. Rychle skočím po nějakém lovci, co stojí na okraji kruhu, a slabou ručkou jej mrštím na překvapeného kluka. Má síla není bůhvíjak velká, takže do sebe jen jemně narazí, ale stačí to ke zmatení nepřítele. Využiji svojí rychlosti a v mžiku stojím za ním. Natahuji se po jeho noze, abych ji podrazila, nejlepší je přece dostat zvíře na zem. Jenomže jsem podcenila jeho soustředěnost. Ožene se mečem po mých rukách a já jen tak tak stihnu uhnout. Kotrmelcem od něj uhýbám, on po mě seká mečem. Válím se po zemi jak dívá a dál uhýbám. Náš kruh se automaticky zvětšuje. Sakra, má navrch. Mysli, mysli...mysli dopředu.

     Sek na bok, do noh, přímo. Na bok, do noh, přímo. Když budu opakovat stejné úhybné manévry, budu vědět jeho příští krok. Na nic nečekám, překulím se na záda a umožním mu tak krásný přímý sek, pěstí však čepel ze strany odrazím a vrhám se mezi jeho nohy. Samozřejmě, že takovou mrštnost a postřeh nečekal a mírně zavrávorá. Proč toho nevyužít? Vykopávám a podrážím mu nohy. Padá na břicho, do háje, to stihne vychytat rukama a jenom mu to pomůže. Rychle od něj zacouvám, pěkně daleko do bezpečí. 

     Na zápěstích mám hluboké krvácející šrámy od jeho meče. Neměla jsem se snažit mu jen tak podrazit nohy. Navíc jsem si pěkně pochroumala pěst o čepel jeho meče, tenká kůže na kloubech to nevydržela a teď mi v malinkých kousíčcích visí z ruky. A co teprve praskající jizvy na mých zádech. Mezitím co si tu lížu rány, on je naprosto v klidu a plný síly. Sebejistě jde naproti mě. Už ví, co ode mě čekat - síla žádná, zato rychlost a mrštnost nebezpečná. No nic, budeme muset využít momentu překvapení. 

     Opět ve své skrčené lovecké pozici od něj uhýbám a couvám, až narazím na nohy lidí. Leknu se, to je však velká chyba, jistě že toho zneužije. Plochou stranou meče mě udeří do ramene a já se rázem válím obličejem v prachu. Dělám, že se už nemůžu zvednout.

     "Nestačilo to? To ji opravdu musím zabít? Vždyť je to žena!" slyším jeho příjemný hlas. Nenápadně na něj kouknu. Dívá se kamsi do davu. Chyba, nikdy nespouštěj z nepřítele oči. Naberu do dlaní hrsti prachu a bleskově mu je hodím do tváře. Na nic nečekám a útok dokončím silným kopem do choulostivého místa. Ha! Teď je to on kdo přede mnou klečí. Ale já nebudu tak bláhová a nenechám jej odpočinout. Jak jsem se již zmínila - pravidlo divočiny: zabij rychle, nenech trpět. A jako vedlejší účinek je také útěk kořisti, samozřejmě. 

     Hned po svém zásahu mu chytnu hlavu a zabodávám mu sponu do tepny na krku. Nečekaně ale uhne a spona se zarývá do jeho zad. Bolestí se prohne a já mu sklouznu po zádech, tím udělám velkou řeznou ránu. Alespoň něco. 

     Jenomže oba dva jsme zoufalí, nechceme ztratit svůj život. Využíváme jedinečné situace - ve stejnou chvíli vymršťujeme levou ruku se zbraní k útočníkovu krku. Současně druhou rukou blokujeme útok. Zasekli jsme se. Nyní vyhraje větší síla. Nebo ne? Jeho meč je zřejmě nějak nepraktický nebo těžký, takže mi přijde tlak vyrovnaný. Upřeně se díváme do očí. Je mi ho líto, čiší z něj dobrá energie. Něco mi říká, že tu taky nechce být. Minimálně ne proto, aby tak surově vraždil. Zvláštní, že jeho pohled je stejně soucitný a vřelý. Centimetr po centimetru přibližujeme třesoucí se zbraně blíž ke krku. Dávno už bych byla mrtvá, ale má zakrvácená a tenká ruka mu klouže. Cítím chladnou čepel na svém krku. On musí vnímat teplé dřevo spony. Aniž bych uhnula pohledem, zaznamenám potůčky krve na našich hrdlech. Rozmazává se mi okolí, on se začíná vzdalovat. Vrací mi stejně malátný pohled. Díky, že jsem umřela takto, uvězněná ve vřelých a dobrých očích.

     "Dost!" náhlý tlak na mých ramenech mne odhodí někam dozadu. Oba dva nás od sebe někdo odtáhne. Pohled se mi čím dál tím víc mlží a houpe. Přestávám vidět. Cítím teplo, když mě někdo bere do náruče. Zavírám oči. Ze tmy na mne koukají TY uklidňující hnědé oči. Jsem si jistá, že kdyby jsme se potkali za jiných okolností, byl by nejspíš první člověk, se kterým bych navázala spojení. Snad se ještě potkáme.

***

Lehké kecání k 10. kapitole:

     Jsem ráda, že někdo můj příběh čte a tak chci moc moc poděkovat všem čtenářům, hvězdičkářům a komentátorům. Věřím, že jestli píšete sami nějaké příběhy, znáte, jak jeden jediný komentář, nebo jedna jediná hvězdička, dokáže nakopnout.

Dále se omlouvám za gramatiku a podobně. Klidně mi chybu napište, opravím ji ;)

DĚKUJI  DĚKUJI DĚKUJI