Lovci

6.

Z POHLEDU LOVCE:

A je to. Musím říct, že mi mrška dala zabrat. Nečekal bych, že se bude tolik prát. V posledních týdnech byla v lovech naprosto nemožná a slušně jsem ji vyhladověl. Anorektička jedna. Na druhou stranu - jako úlovek mi způsobila mnohem méně zranění, než ostatní kořisti.

Na cestě jsem už třetí den. Místo mého miláčka Ornise, černého griffina, jsem si musel v nějaké vesnici ukrást koně, abych nepůsobil tolik nápadně. Je to dost nepohodlné a navíc moc nevydrží. Alespoň že jídlo nemusím řešit a žere to jen trávu. Původně jsem si myslel, že zpět půjdeme už pěšky a něco ji naučím. Koně bych pak pustil, nebo zabil a Ornis by se nažral. No...teď mi leží jako mrtvola, přehozená přes zadek koně. Tenké ručičky jí volně visí a klinkají. Kdybych jí každou půhodinu nekontroloval slabý tep, zakopal bych ji jako několik dní starou mrtvolu. Bože, ta holka vypadá. Nakonec se mi ještě v táboře vysmějí.

Ucítím mrazivý pohyb vzduchu a na krátkou chvíli mne přikryje stín. Rychle se podívám nad sebe. Na šedavé horské obloze vidím malinkou siluetu dravce. A je to tady. Už jsme blízko. A celkem se i těším domů. Malá tečka se začne rychle zvětšovat. Jestli nezabrzdí, skončí zobákem v zemi, blbec. V posledních pár vteřinách už jen vidím ledově žluté oči se svislou zorničkou a pak mě silný poryv větru srazí z koně. Debil, musí pořád machrovat.

Sleduju jak Ornis svýma obříma bílýma drápama svírá trup koně a drtí jeho páteř. S úsměvem celou situaci jenom sleduju a nedochází mi, že ta holka zůstala k tomu pitomýmu koni přivázaná. Ornis má zřejmě hlad, bílým obřím zobákem chytne koňskou hlavu až to hlasitě zapraská a když se tělo bezvládně zahoupe ve vzduchu, spustí se na zem, složí svá obrovská ebenová křídla a začne hostina.

"Ty idiote! Mám tam úlovek! Okamžitě z něho slez!" zařvu na Ornise a ten mě probodne chytrýma očkama. Chvíli svádíme oční souboj, nakonec ho donutím ucuknout pohledem a on se stáhne s hluboko sklopenou hlavou. Rychle k ní doběhnu a zkontroluju její stav. Je jen trochu víc pochroumaná než byla a podle tepu poznám, že smrt jí šlape na paty. Musím něco udělat.

"Pojď sem, kamaráde" pobídnu zvědavého Ornise. Ten ke mě pomalinku nakráčí a snaží se vtiskout svůj zobák do mého obětí. "Teď není na mazlení čas, pako" jemně ho polaskám, aby neřekl, a pak jdu k jeho pravému křídlu. Nemá sedlo, kupodivu, ale zvládnu to i bez něj. Konec konců, už je to jenom kousek. "Musíme ji rychle dostat do tábora. Za chvíli mi tady pojde a já nechci, aby ty dva měsíce přišli na zmar. Navíc mi dalo práci ji najít! A uzavřel jsem sázku s Pětkou, však víš..." když se setkám s neúčastněným a ignorantským pohledem, neudržím se a zařvu "Dělej ty jeden pitomej tvrdohlavej opeřenče!" násilím se vyhoupnu na jeho hřbet. Chápu, že jeho vznešenej krk nemůže nýst jen tak někoho, ale sakra, snad pár mílí s obyčejnou polomrtvou holkou vydrží.

Speciálním zapískáním ho pobídnu a on se prudkým odrazem zvedne do vzduchu. Ách, to mi chybělo. Užívám si štiplavý ledový vítr, zatímco Ornis lehce stoupá do větší výšky.

"Toho koně si dáš k večeři, neboj. Třeba ti ho nikdo do tý doby nesežere..." podráždím ho ještě pár slovy. Odpoví mi na to prudkým trhnutím, až málem sletím. Sakra! Idiot! Nemám sedlo a k tomu živý zavazadlo! To mě donutí ji znovu zkontrolovat.

V mé náruči vypadá tak křehce. Je schoulená v obraném klubíčku a vypadá jakoby nedýchala. Pro mě je však jasným znamením života její soustředěný bolestivý výraz a jemně stáhnuté obočí. Pohledem se vrátím na okolní hory. Jo, takhle vypadá domov. Nemůžu uvěřit, že mě tahle malá mrška stála tolik úsilí. Tak doufám, že to těm parchantům tam u nás pěkně natře. Musím se nad tou představou pousmát. Když si vybavím, jak vyděšeně mě sledovala po té, co jsem na ni promluvil...jo, má se co učit.

Z přemýšlení mě vytrhne chabý pohyb v mé náruči. Rychle ji chci zkontrolovat, ale ztuhnu v půlce pohybu. Nevědomky je přitisknutá k mé hrudi a prsty chabě svírá mou košili. Jednou ručkou se omylem dostane přes pásek s dýkou až k odhalenému krku a její ledová ruka mi skončí na teplé kůži. Mírně se zaschvěju. Mělo mi dojít, že jí bude zima. Jsme v horách, pár set metrů ve vzduchu a letíme obrovskou rychlostí. Ona má na sobě jen těch pár cárů látky. Ochranitelsky si ji k sobě ještě víc přitisknu a jemně ji zahalím do svého pláště. Tiché Ornisovo zapískání mi oznámí, že budeme přistávat.