Lovci

11.

     Hned po tom, co nás od sebe s tím klukem odtrhli, mě Lovec vzal do náruče a rychle odnesl zpět do svého stanu. Začínalo mi cukat v poraněné ruce a jizvy na zádech na sebe také nenechali dlouho čekat. Do stanu za ním přišla ta stejná blondýna, která mne minule ošetřovala. Společně mě uložili na postel a postarali se o má zranění. Byla jsem tak unavená a v šoku, že jsem na sebe nechala i chytat. Koneckonců, teď jsem v jejich zajetí, bez dotyků to zřejmě nepůjde. Nemyslela jsem si, že přežiju. A už vůbec jsem nečekala, že vydržím ještě tak dlouho. Tak ať už to skončí.
   
    Po hodině jejich složitého domlouvání a převazování se pohádali a pak Lovec odešel. Nevím jestli mám být ráda, nebo se bát. Odpověď jsem dostala celkem rychle. Chřestění čepelí a železa mi prozradilo nového příchozího. Pak už si pamatuji jen zakrvácené nástroje, rudnoucí látky a neustupující bolest. Dlouho jsem při vědomí nevydržela. A v tu chvíli začalo peklo - bolest, strach, krev, lidské hlasy, dotyky, cinkot zbraní, ...

     Dětský smích. Někde kolem jsou děti? Moment, to je můj smích. Připadám si šťastná. Smích patří ke štěstí? Kde to jsem? Proč utíkám? Běžím nějakou velkou pravidelnou kamennou jeskyní, nebo že by to byl nějaký lidský chrám? Ale ano, poznávám to tu, jsem doma. Na konci chodby stojí krásná žena v dlouhých splývavých bílých šatech. Šťastně na ní volám a utíkám k ní. Ona mi úsměv vesele oplácí. Přikrčí se a otevře náruč, proč se ale najednou neusmívá? Proč má na svých šatech krev a za ní stojí pěkný vysoký muž a drží meč v jejích zádech? Vždyť je to tatínek! Mami...maminko, neplakej. Leží na zemi v kaluži krve.

   Neboj se, já tě uzdravím, maminko. Chci jí to říct, ale jak? Nejde to. Sleduje mne prázdnýma očima. Je mrtvá. Tatínek ke mě klidně dojde s loučí a zapálí maminčiny šaty. A najednou stojím v plamenech a cítím, jak se mi po ruce sápají žhavé jazyky.

    Sleduji, jak se zdi černí kouřem. Sleduji, jak hoří nějaký nábytek a látky. Sleduji, jak hoří tělo mé maminky, její rudé vlasy splývají s barvou ohně, až se rozplynou úplně. Na konci obrovské chodby vidím stát tatínka, sleduje mne a v mokrých šedavých očích se mu odráží ohnivé jazyky. Hledíme si do stejných očích, díváme se každý do duše toho druhého.

     Chci mu zamávat, chci zvednout ruku a naposledy se s ním rozloučit. Nejde to, nemohu pohnout rukou, bolí to a pálí. Alespoň se pousměji, jenomže on už odchází. Otočil se a já se dívám na jeho vzdalující se záda. Kam tak spěchá?

                                                            ×××
   
    Už nemůžu, nezvládnu to. Jsem vyčerpaná, velký ostrý žulový kámen mi vypadává z ruky. Padám na tvrdou vyprahlou udupanou zem. Jsem utahaná, je mi vedro, cítím bolavé svaly a brnění v ranách z posledního bičování. Pohled mi utkví na spáleninách na levé ruce. Jsou mi dávnou vzpomínkou na domov. Chci domů, chci zpátky.
    
    Zakryje mě stín, když ke mě přijde Lukas. Jediný člověk, kterému tu ještě můžu věřit. Opatrně mne zvedá a odnáší do stínu.

     "Hej! Co tam děláte? Co se tam flákáte? Okamžitě se vraťte!" ostrý hlas hrozivého hlídače s bičem se k nám rychle přibližuje. Dojde ke mě a hrubě chytá mou bradu. Natočí si můj obličej k sobě.

     "Seš celkem hezká. Hm, notak děvko. Odpustím ti tvůj přestupek, když mi uděláš dobrou službičku" začne si rozepínat opasek. Než stihnu jakkoliv zareagovat, má sundané a kalhoty a mě drží hrubě za vlasy. Ale ne, to ne! Nemůžu se nijak bránit! 

     Když už cítím i pot jeho zpoceného těla, najednou mne tyranova ruka pouští a já dopadám do jemného Lukasova objetí. Tyran se zvedá ze zaprášené země.

     "Ty špíno jedna odporná! Nedožiješ se rána, červe!" zavřeští rozzuřeně a rozmotá jedním švihem bič. Když však uvidí, jak mě svým objetím Lukas brání, zaleskne se mu nebezpečně v očích.

     "Ne, mám pro tebe něco lepšího, chlapečku. Snad to pro tebe nebude odměnou" zasměje se šíleně a pak mu vloží do vychrtlých chlapeckých rukou bič.

     "Nikdy, to mě radši zabijte" uslyším tiché zamumlání z Lukasovi strany.

     "Prosím, Lukasi..." slyším svůj tichý šepot. Celé mé tělo se třese strachem.

     "Tak se budeš hezky dívat..." s těmito slovy mě zvedne na čtyři a otočí k sobě zády.

     "Ne, prosím..." brečím a prosebně se dívám do Lukasových očí. Chvíli na to se už vzduchem rozléhá první rána bičem, doprovázena mým dívčím pláčem. Bolí to. Strašně to bolí. Copak to nevidí? Ať něco udělá!
    
      Když sípavě zaskuhrám bolestí, Lukas se konečně pohne "Dost!" prudce ho odstrčí a chce mě ochránit. Tyran se ale jen ušklíbne a vezme do ruky bič.

     "Buď já, nebo ty... A víš že tohle nevyhraješ." dělá se mi z něj špatně. Lukasovi ztmavnou oči a pak se na mě smutně podívá. Ne, prosím, můj jediný přítel. Věřím mu. Přece to neudělá! Bolest. Strašná bolest. Nakonec to je snad lepší, než kdyby mě práskal ten odpornej tyran.

     "Jo! Přesně tak! Nedaruj to tý kurvě!" zavrčí hlídač, až si musí otřít slinu od úst.

     "Promiň..." tiché Lukasovo zašeptání doprovázené šíleným smíchem dozorce. Chci pryč...

                                                                  ×××

     "Hej! Klid! Nikdo tu není! Žádnej Lukas tu není... Dýchej. Nádech, výdech, nádech, ... Jo, přesně tak. Ššš..." slyším uklidňující tichá slova Lovce. Co to? Zase jsem v jeho stanu? Co tu dělám? Prosím, že je to všechno jen sen! Cítím štípání v očích a pak se mi rozmaže pohled. Ale ne, pláč. Proč teď? Vždyť nejsem zraněná. Nebo snad...?

     "Hej...nenene. Neplač mi tu. Jsi v pohodě? Mám zavolat pomoc? Asi tě to bolí, co? Ale už to bude dobrý. Jsi skoro zdravá..." mumlá rychle chlácholivá slova a starostlivě mne sleduje. S těmi sny se mi začínají vracet lidské vzpomínky. Začínám zase chápat úsměv a lidské pohledy. Ale proč? Tyto vzpomínky jsem v sobě již dávno zadusila. Otřesu se odporem. S tím se mi po tvářích rozkutálí další slzy a já si musím skrýt tvář v dlaních.

     Teď se chovám jako člověk, přesně proto jsem nechtěla žádné vzpomínky. Slabost, divné pocity a spousta otázek. Musím utéct. Dohání mě to tu k šílenství. Nevím, co se mnou dělali. Nejspíš do mě museli nějak řezat a já pak omdlela bolestí. Asi proto se mi zdály ty sny. Blouznila jsem. Takže teď hezky klídek.

     Setřu si důstojně poslední slzy a nasadím ledovou masku. Když jsem se probudila, musela jsem se posadit do sedu. Sedím totiž na jeho posteli, přikrytá kožešinami. Mám na sobě i nějaké teplé oblečení! A jak to, že mě nebolí záda? Moje ruka je obvázaná! Lovec dřepí u postele a zamračeně a zvědavě mne sleduje.

     "Vítej mezi živými" pousměje se trochu uvolněněji.