Lovci

15.

PRO: sagittariis (Díky za podporu! :))

Od chvíle, kdy se mé slabé nohy daly poprvé do běhu, uplynula už nějaká ta hodina. Počasí se nakonec během chvilky uklidnilo a já brzo narazila na často chozenou cestičku pro zvěř. Košili jsem roztrhla a obalila si jí holá chodidla. Při namáhavé chůzi a brodění se bílou hlínou, jsem se rychle zahřála. Ostré horské sluníčko mi navíc příjemně hřeje do zad.

Mám štěstí, že je teprve poledne. O místo na noc a něco k snědku se tudíž můžu starat až za pěkně dlouho. Přesto mne vyčerpání pomalu začíná dohánět k šílenství. Pohání mě pouze nově nabytá svoboda a touha žít.

Při klidném bloumání nekonečnou krajinou si konečně mám čas prohlédnout okolní přírodu. Šedivá ostrá skaliska se tyčí vysoko do bílých rozestřených pásů mraků. Jejich lámané hrany se prořezávají skrz bílou hmotu stejně lehce, jako  jehla přes jemné bílé hedvábí. Obloha je čistě modrá, jen kolem špiček nejvyšších skalisek se kupí šedivé opary. Slunce vysoko na obloze ozařuje každičký centimetr plochy, jakoby se mi snažilo ukázat svou sílu. Potím se námahou a vedrem. Sníh mi sahá až do pasu, chodit je stále těžší a těžší. Zvířecí cestička se pomalu ale jistě vytrácí v začínajícím porostu malých smrčků.

Ztrácím se ve smrkovém hustníku. Stopa za mnou je stále mělčí a mělčí, až se nakonec bořím jen do půlky lýtek. Žádný vítr nefouká, avšak slunce sem nedosáhne a na mě sahají první ledové prsty mrazu. Od úst mi jdou velké, rychle se ztrácející obláčky páry. Je to legrační.

Hluboko v lese, kde se kmeny smrků tyčí již vysoko nade mnou, narazím na první zdejší obyvatele. Pár bílých kožíšků plachých veverek a stopy nějakých kopytníků. Čím hlouběji se nořím do lesa, tím je svah příkřejší a já s jistotou mířím do velkého údolí. Lesní porost je zaneřáděný spoustou napadaných stromů a větví. Já jsem však z Temného lesa na neprostupnost některých míst zvyklá.

Párkrát si po cestě odpočinu a zkusím dostat do svého žaludku trochu smrkových jehliček. Jsou kyselé a špatně se žvýkají. S ubývajícím pohybem mi začíná být stále větší zima. Chlad proniká do mokrého oblečení a z látky na nohách se začínají dělat ledové boty. S každým krokem nepříjemně křupou a já cítím, jak se mi ostrá zmrzlá látka zarývá do chodidel.

Světla pomalu začne ubývat, až se ocitám v nepříjemném šeru. S tmou přichází i smrtelný chlad. Mé tělo se v obraně nekontrolovatelně chvěje, ale těžko říct, zda to není spíš vyčerpáním. 

S posledními zbytky světla scházím k nějaké řece. Už z dálky slyším povědomé hučení, které mě nutí jít stále dál. Když můj zrak poprvé spočine na safírově modré lesklé ploše, zastaví se mi dech. Tiše zírám na šest stop širokou řeku, která se schovává pod safírovými deskami. Mám žízeň a tak pomalu srkám ledovou vodu. Bolí mě hrdlo.

Chlad mi ale nedá spočinout dlouho. Řeka tvoří průsek v neprostupné střeše lesa, a tak vidím na rychle tmavnoucí oblohu. Přichází chvíle zoufalství. Neznám krajinu, neznám žádné zákony této přírody. Chlad a mráz mi jsou cizí. Mám hlad, svaly mě bolí od námahy. Neumím v tomto prostředí lovit. Nemám nic. Svůj život vkládám do rukou náhodě a vůle přírody.

Než se mé zkřehlé tělo dá do pohybu, tiše se pomodlím a poděkuji duchům tohoto místa. Pak se vydávám po proudu řeky, dál do údolí. Potřebuji se dostat ještě kousek dál. Za každým mým krokem zůstává krvavá šmouha.