Dark blood /DOKONČENO/

Palačinky

"Tak zítra, ahoj Jacku." loučila jsem se se svým novým kamarádem. "Zatím, Rose" odpověděl mi a přidal ten svůj nádherný úsměv s lesklými špič-...Ne! Ani na to nemysli! Vzpamatuj se, Rose, jsou to obyčejné zuby! Snažila jsem se přemluvit samu sebe, ale bylo mi to houby platné. "Rosalie! Co to mělo jako znamenat?!" vypískla na mě má úhlavní nepřítelkyně. "A co ti jako vadí, Sevi?" "Toho kluka mi laskavě přenech a jdi se dívat na My little ponny. Je můj!" Poslední větu spíš zasyčela a provrtala mě vražedným pohledem. "Ježkovy voči neboj! Je to jenom kámoš. " "No, moc mi to tak nepřipadalo," řekla Barbie, "tak nějak se na tebe díval, a to mi věř, že já to poznám." "Tak se na mě díval, no a?" už jsem toho měla dost a tak jsem raději zavedla řeč jinam. "Hele, mám hrozný hlad, nezajdeme si ještě na oběd? Tamhle je nějaká palačinkárna." ukázala jsem na budovu za nádražím. a nelhala jsem, vážně jsem padala hlady.

Když jsme si sedly ke stolu, já jsem si objednala čokoládové palačinky se šlehačkou a mléčný koktejl. Sevi si dala (no co byste asi tak čekali...) dietní colu bez cukru a palačinky s tvarohem. Samozřejmě taky dietní. A s ovocem. Tak jsme se pustily do jídla (spíš já, Barbie si jen uždibovala kousky palačinky a popíjela minidoušky coly) a najednou jsem ho uviděla. Krásné, černé vlasy měl rozcuchané a upíral na mě zvědavý pohled. "To je on?" zeptala se Sevi. Na její obvyklou povahu to znělo až moc mile a tak trochu normálně. "Jo, to je. Mám mu říct, ať si přisedne?" řekla jsem s plnou pusou, ale asi jsem řekla spíš něco na způsob: Jo, hoe. Ámu íst, ať hi pysene?, protože na mě civěla, jako bych spadla z kilometrové výšky, neměla na sobě ani škrábnutí, vytáhla z kapsi obří lízátko a začala něco kecat mongolsky. Tak jsem jí to zopakovala a ona přikývla"Ahoj Rosalie." lekla jsem se tak, že jsem si plácka palačinku, kterou jsem měla na vidličce, do obličeje, takže jsem byla celá od čokolády a šlehačky. "Takhle mě už nikdy nelekej, jacku! málem jsem vyletěla z kůže!" vynadala jsem mu, když mi podával kapesník. "Díky." řekla jsem a podívala se mu do očí. Mohla bych říct na sto procent, že teď byly víc než hnědorudé, byly skoro krvavě červené. "Můžu si přisednout?" "Jasně" odpověděla přehnaně milým hlasem Růžovka. "Já jsem Sevi." "Jack" odpověděl, ale pořád se díval na mě. "Hele, Jacku, máš zítra čas?" zeptala se Sevi. "Ne, pomiň, už něco mám." ušklíbl se na mě takovým tím rošťáckým úsměvem, jako by byl malý kluk, co rozbil mámě talíř. Byl s ním docela roztomilý. "To je škoda. Hele, kdyby sis to rozmyslel, tady je moje číslo," podala mu růžový papírek "a mimochodem, mě je 17. A tobě?" najednou něco začalo pípat "Jejda, omluvte mě, musím to zvednout." a odkráčel na druhou stranu místnosti.