Dark blood /DOKONČENO/

Rozluštění

  Zazvonila jsem na náš pokoj a zevnitř se ozvalo rozespalé "Kdo tam?" řekla jsem si, že musím Sevi přinutit, aby vstávala trochu dřív. Teď jsem toho ale měla vážně hodně, a tak jsem to nechala na potom. "To jsem já, Rose. Otevři mi." za pár sekund se otevřely dveře a za nimi stála moje spolubydlící s kruhy pod očima. "Napadlo tě někdy použít korektor?" řekla jsem provokativně a prodrala se kolem ní dovnitř. "Vzbudila jsi mě." řekla rozespale a zívla. "Promiň, ale je to naléhavé." omluvila jsem se a naznačila jí, aby se posadila vedle mě na gauč. "Co může být naléhavějšího, než se vyspat do krásy?" zeptala se povrchně a zase zívla. "No tak co je?" "Potřebuju pomoc. Jacka a dvě takové holky někdo unesl." zašeptala jsem, i když kromě nás v pokoji nikdo nebyl. "Proč jsi nezavolala policii?" vypískla vyděšeně. "To nejde on...nevím, jak ti to mám říct, ale oni by mu nepomohli. O není...není tak docela...to...no..."zadrhla jsem se, protože jsem nevěděla, co jí mám říct. Mám to říct? Soustředila jsem se, jestli se mi o nějak dokáže a měla jsem pravdu. Jakoby se mi zatřepotala duše radostí. "Jen nepišti ani nic takového. Je to...on i ty dvě holky, jsou to...no..." "Tak už to vyklop!" pobídla mě otravně nedočkavě a já si dodala odvahu. "Jsou to upíři." pípla jsem rychle a se zavřenýma očima. Sevi už se nadechovala pro výkřik, ale já jí ucpala pusu. "Ne! Nekřič, to bude dobrý. Šššš ššš..." utěšovala jsem ji, až klidně vydechla a zadívala se na mě vyděšeným pohledem. "dobře, fajn. Nádech, výdech." začala drmolit, když jsem jí uvolnila pusu. Sáhla jsem do kabelky pro papírek s básničkou, ale do ruky mi padlo něco jiného. "Jo a tohle ti posílá Jack" řekla jsem klidně a podala jí růžový papírek. když si ho přečetla, zasyčela něco jako: "Ten hajzl!" a roztrhala papírek vejpůl. Pak jsem jí podala básničku. "Tohle mi je má pomoct najít. A ty taky. Leželo to na sedačce, když zmizeli. Ale nikomu o nich nesmíš říct a ani o tom nepřemýšlej. Upíři dokáží číst myšlenky, někteří lépe, jiní jen mizivě. Kdyby se to nějaký dozvěděl, bylo by po nás." řekla jsem důrazně. Spolubydlící si ji jednou přečetla a pak ji zarecitovala nahlas.

Už to víš a neskrýváš se.

To je špatné, nebezpečné.

Kdepak jsou? Právě ptáš se.

Tvá duše ti napoví, když ne,

už jej nikdy neuvidíš.

Musím uznat, že na blondýnu uměla dobře recitovat. "To je divné," řekla si spíš sama pro sebe, "před nimi se nemůžeš schovat, nemám pravdu?" "Asi ne. Týjo! Tady jim to asi přestalo myslet." řekla jsem výsměšně a ona se na mě vážně podívala. "To asi znamená, že je to ještě něco jiného, než to, že je to upír." pronesla a mě to najednou docvaklo. "Ale co můžu vědět a schovat se před tím, protože je to nebezpečné?" zeptala jsem se. "No, vědět bys to podle téhle básničky, nebo co to je, měla ty. Takže já ti s tím bůhvíjak nepomůžu." řekla sladce a pokrčila rameny.