Dark blood /DOKONČENO/

Tvoje vina

,,Holky, promiňte, že ruším, ale je to naléhavé. Sevi se ještě neprobudila, ani se nepohnula. Můžete se na ni jít podívat?" přerušil nás asi po půl hodině Jack.

,,Jasně." odpověděla jsem a pomohla Karin vstát.

,,Zkoušel jsem k ní dát krev a tak, ale ona se nehýbe. Jen mělce dýchá." vysvětlovat nám cestou do Karinina pokoje.

Spolubydlící ležela na posteli a měla zavřené oči. Řekla bych, že spí, nebýt toho bílého, malinko nazelenalého obličeje a bolestného výrazu.

,,Sevi? Jsi v pořádku?" ptala jsem se jí, i když marně.

,,Rose." k mému údivu promluvila, ale tak potichu, že jsem ji skoro neslyšela.

,,Ano, jsem tady. Neboj, pořád žiješ a za chvíli to bude dobrý." ujistila jsem ji.

,,Rose, já...já to nezvládnu. Už nemůžu." zašeptala a já věděla, že i to ji musí dost bolet.

,,Zvládneš! Ty to musíš zvládnout! Nesmíš to teď vzdát." křičela jsem na ni. Vtom jsem si všimla, že na místě krku, kam ji Karin kousla, se jí tvoří obrazec. Nejdřív vypadal, jako nějaký ornament, ale potom se tam začalo vytvářet oko. Vypadalo nešťastně a bolestně a z jeho okraje tekla černá slza. Moje spolubydlící se měnila v Okemii. ,,To ne. Sevi, poslouchej mě. Můžeme ti pomoct, dokud to bude možné. Takže to nesmíš hned odmítnout. Zůstaneš s námi v partě ,hodných', nebo se přidáš k temné straně?" zeptala jsem se rychle.

,,Potom už není cesty zpět."varoval ji Jack.

,,Nechceme ztratit další osobnost v našem životě, i kdyby byla sebeotravnější." dodala Karin. Potom se ale nestalo nic, co bychom čekali. Zvládla bych, kdyby se vážně stala Okemií, ale tohle už je moc.

,,Rose, vyřiď našim, že mi budou chybět." vydechla svá poslední slova a s nimi i poslední zásoby kyslíku. Už se nenadechla. Jen ležela se zavřenýma očima a nehýbala se. Její tetování své oko zavřelo a vytekla z něj poslední slza.

,,Ne!" zařičela jsem z plných plic. ,,Sevi to nesmíš! Klidně ti dám všechno, co se ti bude líbit, budu s tebou jezdit po nákupech ale tohle mi nedělej! Slyšíš mě?! No tak, vzbuď se!" brečela jsem. Karinin pláč už byl asi na půl roku nezadržitelný. 

,,Rosalie, je mi to líto." chytil mě Jack za rameno. Pak mě objal a já mi začala smáčet tričko. ,,To bude dobré, časem si zvykneš." ujistil mě.

,,Ne." odmítala jsem.

,,Je mi to líto." řekl až příliš mile Mike, který stál ve dveřích. Rozhodla jsem se vybít si na něm svůj vztek.

,,Ty...ty...ty mrňavej hajzle! To kvůli tobě! Bereš nám všechny, kteří pro nás mají nějakou cenu!" vrhla jsem se za ním a jeho krk přitiskla ke zdi. Potom jsem jej uchopila pevněji a hodila s ním o zeď v kuchyni. Ta se trochu probořila a popraskala. ,,Už mě nebaví se jen dívat, jak mí přátelé trpí tvou vinou!" při těch slovech jsem k němu došla a hodila s ním o kuchyňskou linku. Ta se prolomila.

,,Nech toho! Zbláznila ses?!" vrhl na mě nechápavý pohled.

,,Rose, to stačí." řekl klidně Jack.

,,Ne, nestačí." vzala jsem Mika za tričko, donesla jej ke dveřím a vyhodila jej ven. Praštil sebou o další dům, který se trochu otřásl. Zabouchla jsem dveře a zhroutila se ve smutku na zem.