Dark blood /DOKONČENO/

Bonusovka ;)

Takže, tohle bude taková bonusová část, bude o něco delší. Proč? Proboha lidi, 3K přečtení a první místo v kategorii Upíři!!! Wow! Děkuju vám strašně moc moc moc, jste všichni moje zlatíčka :33

Zatímco sněžilo, seděli jsme s Jackem pod stromem, opření o sebe a o strom.

,,Hele, tohle je vážně skvělé, ale neudělá to problém mezi lidmi? Co když to bude ve správách a meteorologické stanice z toho budou blbnout?" obával se.

,,To je pravda. Mám to stopnout?"

,,A ty to umíš? Stačilo by to jen přeměnit na déšť."

,,Neumím, ale můžu doběhnout za Tamarou." navrhla jsem.

,,To ani nemusíš." zazubil se a podal mi můj mobil. Naťukal tam kontakty a číslo Tamary.

,,No ok." zmáčkla jsem tlačítko "volat" a přiložila si mobil k uchu.

,,Halo? Tady Tamara Bigkinghellová." ozvalo se ze sluchátka.

,,Ahoj Tamaro, volá Rose. Já tak trochu přivolala sníh a neumím ho zastavit..."

,,Oh, jasně."  zasmála se. ,,Počkej chvíli, hned to bude." típla to a sníh se za minutu změnil na déšť.

,,Už to není tak hezké." ztěžovala jsem si.

,,Ale hezký nebyl ten sníh, nebo ten strom a světlušky. Nejhezčí jsi tu TY." poslední slovo zdůraznil a ukázal na mě.

,,Děkuju." objala jsem ho a pošeptala mu: ,,Ale ty taky. Bez tebe bych byla obyčejná holka s obyčejným životem."

,,Možná by to bylo lepší." posmutněl.

,,Jak to myslíš?"

,,Bylo by lepší, kdybychom se nikdy nepotkali, nikdy nedali dohromady. Ale na to jsem až příliš sobecký." stiskl mě pevněji a já jeho taky. Chvíli jsme tam jen mlčky seděli v obětí, ale nic nemůže trvat věčně.

,,Půjdeme?" zeptal se.

,,Rosalie? Nepočkala bys na mě někde před domem? Napíšu ti SMS, až budeš moci jít dovnitř." řekl cestou.

,,Dobře." odpověděla jsem podezíravě. Co to na mě kruci chystají?

Vyšli jsme z mokré louky zpátky na chodník. Byli jsme úplně promočení, ale to nám nevadilo. Pršelo dál, Jack si toho skoro nevšímal, ale já vypadala jako zmoklá slepice. Možná i hůř. Nasadila jsem si sluchátka a pustila si písničku Concrete Angel. Pouštěla jsem si ji kdysi, zrovna když mi umřela babička. Vždycky se mi u ní chce brečet, ale poslouchám ji dál, protože je prostě nádherná. A jako naschvál se mi z oka začala drát první slza. Za ni i druhá, třetí, a už jsem brečela jako krokodýl.

,,Co se děje?" ptal se úzkostlivě Jack a setřel mi prstem slzu.

,,Nic, to jen, že...ta písnička...u ní mi umřela babička a já vždycky brečím, když ji poslouchám." usmála jsem se skrz slzy. Měla jsem babičku hodně ráda. Hrály jsme si spolu na to, že budu jednou dospělá a bude ze mě doktorka. Při té vzpomínce mi slzy začaly téct ještě víc.

,,Tak proč si ji pouštíš?"

,,Líbí se mi."

,,Ale neměla bys to dělat. Přivodí ti to špatné vzpomínky." staral se.

,,Právě naopak. Ty dobré. Vzpomínky, kdy jsem s ní byla šťastná a jak mi vždycky upekla ten skvělý koláč. Potom jsme si hrály na nemocnici. Chtěla jsem být doktorkou. A na Vánoce byla vždycky s námi, protože děda umřel dřív, než jsem se narodila. Dávala mi skvělé dárky. Jednou mi dala takovou roztomilou čepičku s ušima a rukavice s pacičkami. Bylo to roztomilé." chtělo se mi ještě víc brečet, ale přesto jsem se musela usmívat. Prostě nešlo se neusmívat u těchhle vzpomínek.

,,No jak chceš." 

Zbytek cesty jsme si povídali o mé babičce a já u toho brečela. Ale přesto jsem byla šťastná, jakoby vůbec neumřela, jakoby byla pořád tady se mnou. Došli jsme k našemu domu a on mě postavil kousek od dveří.

,,Tady stůj." poručil a vešel dovnitř. Po deseti minutách mi přišla zpráva. 

Už můžeš zlato :3

Vešla jsem do domu a tam bylo zhasnuto. Já už vím, co chystají. Rožnula jsem a obývák byl prázdný. Nikdo tam nebyl. Ale něco jiného tam bylo. Všude poletovaly balonky ve tvaru srdce a ve vázách byly červené růže. Na gauči ležel papírek se vzkazem.

Jdi po růžových baloncích

Všimla jsem si, že po celém stropě byly červené srdcové balonky, jen malá cestička byla vyzdobená růžovými. Šla jsem po ní až do druhého patra. Na dveřích byla přivázaná růžová růže. Vešla jsem a rozsvítila. 

,,Všechno nejlepší!" vykřikli všichni naráz. Málem jsem dostala infarkt, ale jen jsem nadskočila a vykvikla. Kolik jich bylo? Počítala jsem postavy za velkou krabicí, zabalenou do červeného balícího papíru se zlatou stuhou. Jedna, dva tři...osm? Pomalu jsem si prohlížela obličeje.

,,Jessico?" šeptla jsem udiveně. ,,Jess!" vykřikla jsem a vrhla se k bývalé kamarádce. Objala jsem ji a tentokrát na to zareagovala. Objala mě taky.

,,Všechno nejlepší." řekla trochu otráveným tónem, ale to mi nevadilo. Odtáhla jsem se a začala si prohlížet ostatní. Byli tam Karin, Jack, Chriss, Tamara a dokonce i...Mike?

,,Co tu děláš ty?" probodla jsem ho pohledem.

,,Jdu ti popřát k narozkám. Všechno nejlepší. A taky jdu chránit Jessicu. Nechci, aby se jí něco stalo." vysvětlil. Ještě chvíli jsem ho vraždila pohledem a potom jsem se podívala na zbývající dva lidi. Nikdy jsem je neviděla. Byla tam dívka, měla zrzavé vlasy a vypadala asi na osmnáct. Vedle ní stál kluk, sedmnáct nebo osmnáct bych tipovala. Měl hnědé kudrnaté vlasy a narozdíl od slavnostního oblečení ostatních měl jen mikinu a džíny. 

,,Rose, chtěl bych ti představit mou sestru Shannon. Jak jsem říkal, žije v Americe, ale chtěl jsem, aby nezmeškala tvé narozeniny." usmál se a objal zrzku kolem ramen.

,,Ahoj. Ráda tě poznávám. Já jsem Shannon." usmála se a podala mi ruku. Já ji uchopila.

,,Rosalie." oplatila jsem jí úsměv a pustila ji.

,,No a tohle je Karinin bratr Sett." ukázal na hnědovlasého kluka. Taky jsme si podali ruce a představili se. ,,Chtěla by sis rozbalit dárky?"

,,Jasně, ale doufám, že nebyly moc drahé." probodla jsem všechny pohledem a oni se buď podívali jinam, nebo jen pokrčili rameny. Skvěle.

,,První můj!" výskla Shannon a podala mi malou krabičku. Rozbalila jsem ji a otevřela. Leželo v ní krásné vejce, takové to, co je strašně drahé. Bylo tmavě modré s černými kamínky a zlatým zdobením. A já říkala nic drahého...

,,Děkuju." objala jsem ji. Položila jsem vejce i s kravičkou na stůl, když se ke mě přiblížila Jessica s Mikem.

,,Tenhle je od nás." Vložili mi do rukou trochu větší krabici. Byl v něm balíček poukazů do různých lázní a obchodů. 

,,Jé, to je milé. Díky." usmála jsem se na ně. Jessica mě sama od sebe objala. ONA MĚ OBJALA!

,,Teď ten můj." navrhl Jack a ukázal na obrovitánskou krabici. Byla skoro větší než já. Protrhla jsem papír a zakřičela.

PS:u té písničky taky vždycky brečím :D