Mezi devíti světy

Prolog

     Kdysi... je tomu už velmi dávno, to nás ještě lidé uctívali jako bohy. Jeden pár na Asgardu se snažil o dítě a přesto jim dlouho nebylo přáno. Tehdy muž a žena v Midgardu také neměli to štěstí a dlouho děťátko nepřicházelo. Ti midgarďané, Anna a její muž Steini, se modlívali k bohům a žádali je o jediné dítě. Všichni doufali, že se jejich prosby vyplní. Jednou se tak tedy stalo, nikdo neví jak, Steinmu a Anně se narodila dcera Liareza. V tu samou dobu byli Antres a Leini z Asgardu také obdarováni dcerou, pojmenovali ji Riahmel. Byly to dvě navlas stejné malé holčičky.

Rodičovství měli Antres a Leini jedna radost. Maličké Riahmel se dařilo, rostla a byla stále šťastná. Rodiče si jí vážili jako ničeho jiného. Udělali pro ni první poslední a ona věděla, že pro ni není nikde lepšího místa, že tady na Asgardu se svými rodiči tak šťastná jak jen je možné, aby byla.

Liareza vyrůstala v chudobě, ale měla vše co potřebovala. A byla obklopována nekonečnou láskou jejích rodičů. Však snila o zemi bohů a pocit, že do Midgardu, své rodné země nepatří ji činil nešťastnou. Nikdo ji nechápal. Kdo by jen mohl pomyslet na život mezi bohy? Jenže ji obklopoval žal a čím byla starší tím se prohluboval.

Aniž by o tom věděla Riahmel žila šťastný život a tím brala i štěstí Liareze. Překypovala zdravím a krásou a tím je brala nebohé dívence z Midgardu. Ta svůj život proklínala a dále snila o tom, který žije její božské dvojče. Jednou Liareza onemocněla. Ze začátku to nebylo nic vážného, ale nemoc se zhoršovala a brala jí všechnu energii, která se odevzdávala Riahmel. Liareza chřadla a mizela rodině před očima. Jednou když spala zmizela, tedy její tělo zmizelo úplně a zůstala z ní jen duše.

Ta se dostala do Asgardu k Riahmel a schovala se do jejího těla. V jednom těle tedy žily dvě duše, ale jen jedna mohla tělo řídit. Lidská duše ochablá a zchřadlá neměla šanci proti té božské. Žila tisíciletí v těle a nemusela se o nic starat všechna práce zůstala nadále na silné duši Riahmel. Liareza dožila velmi šťastný život a splnila si i sen o světě bohů. Jak zemřela Riahmel zemřela s ní i Liareza. A to nejkrásnější na tom je, že obě nakonec měly co doopravdy chtěly.

,,A je možné, že by se to stalo někdy znovu?" zeptal se Loki své matky. Příběh ho zaujal mnohem více, než jeho bratra Thora, ten měl nejraději příběh, který jim vyprávěl otec... ten o Sněžných bobrech z Jötunheimu... ale Loki i když se snažil být jako jeho starší bratr nebyl takový.

,,To nikdo neví Loki." řekla Frigga a usmála se na svého syna.

,,A nešlo by to, aby žily obě v Asgardu a ta Midgarďanka... by byla opravdu šťastná? Já bych nechtěl být utlačovaný v těle toho, kdo zapříčinil mou smrt." řekl a posmutněle, ale i s kapkou naděje v očích se podíval na matku a vyčkával na její odpověď.

,,To nevím Loki... ale slibuju ti, že kdyby se to stalo znovu a já to mohla zastavit tak to udělám..." pohladila teď už usmívajícího se syna po jeho temně černých vlasech a políbila ho na čelo. Ano už byl čas jít spát. Loki si lehl do postele a Frigga ho přikryla. Když odcházela Loki se na ni ještě díval. Dělával to vždycky. Ještě se na něj ode dveří usmála a zavřela.

Loki dlouho neusnul. Jeho ještě dětskou hlavičku zatěžovala úzkost. Musí být šance tu dívku zachránit. I kdyby to mělo dopadnout naopak... ta lidská dívka příště až se to stane bude žít šťastně a dlouho, to si slíbil těsně před tím než propadl hlubokému spánku.