Mezi devíti světy

20

V celém paláci byl pěkný rozruch, když se tam Rozálie, Fenrir a Jörmungandr objevili. Ne že by si jich nikdo nevšímal... spíš všechny trápili temní elfové v asgardském vězení. Rozálii se lehce zatmělo před očima ,Radil bych ti ty schody nalevo...' zaslechla, jakoby z velké dálky... byl to Loki. Ten je ale ve vězení... tam, kam všichni běží... což znamená, že se tam něco děje... levé schody z vězení vedou... do velké síně. Rozběhla se tím směrem, následována Fenrirem a Jörmungandrem jak nejrychleji byla schopna. Viděla nějakého blonďatého chlápka bojujícího s Friggou.

,,Jděte." sykla tiše na Fenrira a Jörmungandra. Ti se vrhli směrem k tomu slizkému blonďákovi a Rozalie kolem nich vykouzlila jejich hologramy takže když si jich všiml nevěděl kam má útočit. Fenrir na něj skočil a ukousl mu hlavu. Frigga se na to dívala neschopna jediného pohybu či slova, absolutně ohromena. Nějaká dívka, které si Rozálie doteď nevšimla omdlela. Rozálie nad tím jen povytáhla jedno obočí... ,vždyť to je jenom hlava...' blesklo jí hlavou. Pak ale musela uznat, že 75 let na Helheimu ji muselo dost změnit. Vyšla ze svého úkrytu a rozběhla se za Friggou. Ta si jí hned všimla a překvapením a samým štěstím jí vyběhla naproti, aby ji objala. Rozálie skoro o hlavu menší, než ona ji také objala a obě začaly plakat. Každé v mysli míhaly myšlenky a vzpomínky té druhé. Do síně dorazil Thor a když viděl Rozálii a celou tu scénku... také ho začaly v očích pálit slzy. Přistoupil k ní, Rozálie k němu vzhlédla a objali se. Tohle potřebovala - rodinu, ale opravdovou rodinu. Tu která při ní bude vždy stát a která ji vždy podpoří a hlavně... nikdy ji nezavrhne a nikdy na ni nezapomene. Když se od sebe odtáhli Thor si všiml dívky v mdlobách a rychle k ní přiběhl. Klekl si k ní a vzal ji do náruče, dívka pomalu otevřela oči a slabě se pousmála, Thor jí úsměv opětoval.

,Kdo je to?' vyslala myšlenku v Frize. Ta jen lehce povytáhla obočí a odpověděla.

,Jeho přítelkyně z Midgardu... jmenuje se Jane.' řekla lehce odtažitě. Rozálie se na ni nejistě podívala. ,Moc jsme si nesedli... pochop přinesl ji sem podobně jako tehdy tebe, nemocnou a bezbrannou. Odmítala jsem přijmout třeba jen pomyšlení na to, že by snad jednou měla nahradit tvé místo v naší rodině.' vysvětlila posmutněle. Rozálie ji pohladila po ramenou a usmála se na ni. Frigga věděla moc dobře, co Rozálie zamýšlela. Nechtěla na Asgardu zůstat... chystala se jen zachránit Friggu a pak zas odejít, teď se ale jak se zdá... okolnosti a tudíž i plány... mění. ,Chceš ho vidět?' zeptala se Frigga po chvilce ticha. Rozálie ale zavrtěla hlavou.

,Raději ještě ne... mám strach.' vysvětlila. Frigga jen přikývla. ,Co je té dívce?' zeptala se nakonec.

,To jsi schopna zjistit sama Rozie.' usmála se na ní a pokynula jí směrem k Jane.

,,Ehm.. Jane," začal Thor, když už pomohl Jane se postavit na nohy. ,,Tohle je Rozalie... ztracená členka rodiny." při těch slovech se na Rozálii nevědomky spiklenecky zašklebil. Rozálie to přešla bez reakce a představila se. Jane jí podala ruku a po krátkém zmateném zamračení Rozálie její rukou vzala do své už pomalu zapomněla na Midgardské zvyky. Ucítila to okamžitě. Parazita v jejím těle, pomalu ale jistě jí zabíjející tekutý parazit proudící jí v žilách.

,,Ou..." vydechla a rychle její ruku pustila. Ten pocit jí vůbec nebyl příjemný. ,,Co je to?" ptala se znechuceně. Frigga věděla proč na ni tak Ether působí - Rozalie nesnese nic tak negativního a temného.

,,Je to Ether... Ovládají ho temní elfové je to... trochu složité, ale to hlavní víš - Jane to zabíjí a my nevíme jak to zastavit..." pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Rozálie chápala o co tu asi jde. Srdce jí težklo a měla tak nepříjemný pocit v břiše... protože tušila, že bytu byla jistá možnost... Jane zachránit. Nevěděla ale jak to dopadne. V očích jí začaly pálit slzy, zahnala je ale a rozhlédla se po všech třech.

,,Pomůžu ti Jane, tedy... pokusím se." pousmála se na cizinku a snažila se ukočírovat svůj třesoucí se hlas. ,,Dejte mi chvilku, připravím se a... sejdeme se zde." hlas jí kolísal a při posledním slově se jí zlomil. Frigga Rozálii pohladila po ruce, ale ona se jí vysmýkla a rychle odešla pryč. Pár metrů ji sledovali, pak se ale zeleně zablesklo a ona zmizela.

Klekla na kolena a slzy se jí rozkutálely po tváři. Vzhlédla a pohlédla Lokimu do obličeje. Díval se na ni, oči široce rozevřené, jako by nevěřil zda ji doopravdy vidí. Čelo se mu zkrabatilo pod tíhou všech těch bolestných myšlenek a vzpomínek, jež mu míhaly hlavou. Udělal krok k ní, ale kolena se mu podlomila a on klečel asi metr od ní. Jeho zarudlé oči už neudržely slzy, jež se mu hromadily v očích a jeho rty se lehce pohly při vyřknutí toho slastného a zároveň jednoduchého slova, které Rozálie toužila slyšet od chvíle, kdy ho opustila.

,,Rose." zašeptal a jako by mu to slovo sebralo všechnu sílu co v sobě měl se jí sesypal do náruče. A teprve tehdy mu srdce opět po tolika letech začalo bít a city tak silné a neoblomné ho pohltily hladově jako vlci, protože až tehdy... si mohl konečně být jistý, že to není další přelud, halucinace co ho tolik let skličovaly, ale že je to ona. Jeho vyvolená, ta kterou jako jedinou kdy opravdu miloval, ta jediná díky které byl ochotný vůbec cítit jakékoliv pocity, ta která mu dodávala sílu, ale stejně jako teď ho dokázala i odzbrojit. A on věděl, se stoprocentní jistotou, že mu zase jednou ublíží, způsobem jakým to dokáže jen ona a to je ten, že ho tím zachraňuje, že tím zachraňuje všechny. Protože ona byla tak nesobecká až byla schopna vše zahodit pro dobro ostatních a přijala své utrpení, jako nezbytnou daň, kterou si žádá rovnováha vesmíru. Byla schopna tu tíhu unést a nebyla ochotna se o ni dělit, protože taková zkrátka byla... nenechala nikoho v okolí trpět s ní ani za ni, ale trpěla za ostatní a brala to jako samozřejmost, protože ona byla ten nejsilnější člověk jakého kdy znal a proto ji tolik obdivoval a proto... ji přestože by si to přál nedokázal nenávidět za to co mu provedla.A Rozálie plakala s ním, protože to on ji udržoval nad vodou. Její víra v něj ač tolikráte zkoušená jí dodávala sílu to všechno zvládnout. On byl její záchytný bod, dodával jí naději, že ať se stane cokoliv... vždy bude u něj mít své místo a vždy jí bude nablízku, když toho bude potřeba. A teď tu byl s ní a bylo to to jediné co si přála, protože měla strach a nechtěla být sama... s ním... nikdy sama nebyla. Ach bože jak strašně se bála... věděla totiž, že by to mohla být její poslední chvíle s ním, nechtěla ho ale opustit... protože to byla samota co ji tak děsilo... a byla to nicota čeho se tak obávala... mezi nimi byla smrt jako déšť mezi hurikány...