Mezi devíti světy

14

Sedli si do měkké trávy u jezírka. Za jejich zády právě zapadalo slunce a oni pozorovali krásnou scenérii na večerní obloze. Do jezírka proudil potůček a malinké vodopádky vyluzovaly ten nejklidnější a nejslastnější zvuk, jaký kdy mohli slyšet. Obloha se pomalu zatemňovala a za chvilku byly vidět hvězdy. Ty se odrážely v jezírku a Rozalie nad tou krásou opět jen zatajovala dech. Na to, že byla noc bylo dost teplo a Rozalii se rodil v hlavě střelený nápad. Koukla rošťácky na Lokiho a zvedla se ze země. Rychle se vysvlékla z šatů a vběhla do jezírka. Položila se na záda, aby se jí ponořila celá křídla a vzdalovala se od břehu. Ve vodě s nimi mávala, jako kdyby létala. Po očku zkontrolovala Lokiho - ten už se také vysvlékal a chystal se do jezírka za ní. Křídla ale pomalu težkla a začínala ji stahovat ke dnu, rychle se narovnala, ale nedosáhla na dno, snažila se kopáním nohou udržet nad hladinou, ale tíha křídel ji nemilosrdně stahovala dolů. Už si byla jistá, že tento nádech bude její poslední, když ji Loki zezadu objal a vytáhl nad hladinu. On byl ve vodě po ramena, ale stát mohl, i tak ale měl co dělat, aby Rozalii s jejími promoklými křídly unesl.

,,Utopíš se v tom nejmělčím jezírku široko daleko, nešiko." poznamenal pobaveně, zavrtěl hlavou a usmíval se na ni Rozalie se tomu ale také zasmála. Tahle dívka si ho vybrala, jako partnera, opravdu ho miluje, navíc on o ní může říct to samé. Když je všechno tak perfektní... v čem je háček? A kdy se objeví..? Zahnal ty nesmyslné myšlenky a raději couval ke břehu. Cítil vůni její kůže... jak je možné, že někdo připomíná vůni deště? Ale ona tak doopravdy voní, činí nemožné možným. Přivoněl i k jejím plavým vlasům, voněly jako růže. Rozalie růže milovala, proto jí také říkával "Rose", často se procházela po zahradách a kreslila. Nejčastěji bývala právě u růží... je možné, že by se jejich vůně zachytila na její vlasy? Rozaliina složená křídla voněla zas jako sladký jarní den... nejkrásnější vůně jakou znal. Voda už mu sahala jen po pas, ale Rozalie stále potřebovala pomoct - tíhu svých křídel sama nezvládala, a tak jí pomáhal až na samotný břeh. Voda ze křídel lila a v provazcích stékala na zem. Rozalie je za sebou vláčela po zemi, udělala dva kroky sama a lehla si na břicho. Loki jí křídla rozprostřel na strany, aby lépe uschla a sedl si před Rozalii. ,,Až přestanou být tak těžká zkus s nimi mávnout, abys vytřepala tu vodu - pak uschnou rychleji." řekl polohlasně a pohladil Rozálii po vlasech.

Ta se zmohla jen na ,,Mhm." a ležela dál. Po chvilce se pokusila křídla zvednout. Nadnesly se asi deset centimetrů a pak sebou zas plácly na zem. ,No tak nebuď chabá.' nabádala se Rozálie v duchu. Sebrala všechny síly a prudce s křídly mávla, pak znovu a ještě jednou. Při každém mávnutí z nich opadlo pár litrů vody. Rozálii už konečně připadly snesitelně těžké, a tak si sedla a křídla rozevřela, aby doschla. Ohlédla se na Lokiho, teď už sedícího vedle ní a usmála se na něj. Loki jí pohled opětoval. Pozoroval, každou křivku jejího těla... byla tak dokonalá, že skoro ani nevěřil, že to je možné.

,,Musíme si dávat pozor..." začala a hladila své ještě ploché bříško. ,,Nechci o ni přijít." řekla starostlivě.

,,O ni? Myslíš, že je to holka?" smál se a přišoupl se k ní. Rozalie jen pokrčila rameny.

,,Mám pocit, jako by to měla být holka..." chvíli se na sebe jen dívali. ,,Jak by se měla jmenovat?" napadlo ji pak. Loki se uchechtl.

,,Hell, protože ten včerejší sex byl pekelnej." zavtipkoval. Rozalie pokrčila rameny.

,,A vlastně proč ne... bylo by to hezké jméno, ale... jen s jedním "l" prosím... to je zvyk z domova." usmála se. Loki kývl a položil si hlavu do jejího klína a obdivoval majestátnost jejích křídel. Pak si Rozalie lehla na záda, křídla stále roztažená a oba pozorovali hvězdy a čekali až uschnou.