Mezi devíti světy

9

,,Jak to mám udělat?" ptala se Rozalie. Ležela na zemi a připravovala se na obřad, kdy měla přijmout Elmahair i se zbytkem její tělesné schránky. ,A nebudu pak tlustá? 'odpovědí jí byl Frizin káravý pohled.

,,Musíš ji chtít přijmout.. nevím jak to vysvětlit vem to jako bys ji vdechla..." Rozalii se to ani trochu nelíbilo... ,já ji ale přijmnou nechci' postěžovala si sama pro sebe, ale i to Frigga odchytila, tentokrát s ní ale soucítila. Po chvilce přišli Elamhairyni rodiče s dívkou v náručí. Přistoupili k Rozalii a Friga začala něco odříkávat. Rozalie se snažila co nejvíce uvolnit a hluboce dýchat. Cítila jak k ní přichází energie a zvláštní síla, najednou Elmhair vyklouzla jejímu otci z náručí a nenávratně zmizela pár centimetrů nad Rozalií. Frigga přestala mumlat zaklínadla, přistoupila k Rozalii a pomohla jí vstát.

,,V pořádku?" zeptala se tiše. Rozalie přikývla. ,,Myslíš, že bys byla schopná nechat Elmair převzít na pár minut kontrolu nad tělem?" Rozalie zavřela oči a snažila se najít někde její část duše., Tady jsi.' V nejtemnějším koutku její duše, tam, kde ji bylo těžké najít jak byla malá a slabá se schovávala Elmhair. Rozalie se snažila jí ustoupit a nechat ji ovládnout tělo. Cítila, jak se Elmhair ujímá moci, když v tom...

,,Aaaarrgh!" Rozalie zasténala bolestí, a padla na kolena, když jí cosi začalo vyrůstat ze zad, která následně začala krvácet a brzy byla celá rudá. Ležela břichem na studené podlaze a ty dvě věci co jí trčely ze zad rostly až do doby, kdy čněly šest metrů vysoko nad Rozalií a ostatními přitomnými. Vypadalo to jako kosti... bylo zde i pár kloubů... bylo to odporné, celé od krve a hýbalo se to. To něco začalo porůstat šlachami, později i kůží a naposled se to zahalilo do černé... a najednou... to vypadalo tak krásně, tak elegantně. Dokud nedorostlo poslední peříčko Rozálie se svíjela v bolestech na podlaze, mezi tim se převalila na bok, a tak když omdlela všichni tajili dech nad těmi překrásnými křídly, jako stvořenými samotnou temnotou.

Když se později probudila ve své posteli Loki byl u ní a tiše ji sledoval. Když se probudila usmál se. Upravil jí pramínek vlasů za ucho a Rozalie vzala jeho ruku do své. Když jí pomohl do sedu Rozalii se po tvářích rozkutálely slzy. Loki ji chlácholivě pohladil po rameni, Rozalie se na něj nedívala, a tak jí zvedl bradu, aby jí mohl vidět do obličeje.

,,Nenech mě už nikdy usnout..." zašeptala slabě. Loki svraštil obočí a tiše se zeptal:

,,Cože... proč?" Rozalii se roztřásla brada a poté se kousla do spodního rtu. Nechtěla plakat, ale neudržela to propukla v pláč. Loki ji vzal do náruče a jemně hladil po zádech.

,,Když spím..." začala. ,,Je pro ni lehčí ovládnout moje tělo... neodpočinu si... je to pro mne ještě víc vysilující, než být vzhůru a vzdorovat jí... bála jsem se, že se už nikdy neprobudím... že to bude nekonečný boj a já v něm uvíznu navždy bez možnosti se vrátit... zpátky." Loki ji k sobě pevně tiskl a políbil ji do vlasů. Už vymýšlel plán jak to všechno napravit.