Mezi devíti světy

10

,,Ve světě snů plyne čas jinak... může se ti zdát, že bojujete roky a přitom to bude jen pár minut... chápu jak vysilující to může být, ale musíš ji porazit." Frigga se marně snažila zahnat slzy, které ji při těch slovech pálily v očích. ,,Pokud..." zlomil se jí hlas a slzy se převalily přes řasy. Roztřesenýma rukama je setřela a zhluboka se nadechla. Ucítila Lokiho ruku chlácholivě ji hladící po zádech, věnovala mu děkovný úsměv a pokračovala. ,,Pokud na ten boj ale nebudeš dostatečně připravená... mohla bys... ztratit kontrolu nad tělem, kterou bys jen těžko získávala zpět... musíme tě na to připravit jak jen to bude možné...

Rozalie tedy celý den pila vývary z nejrůznějších bylin podporující dobrý spánek a pozitivní energii. Společně s Friggou a Lokim trénovala svou mysl tak, aby odbourala pocit únavy, či slabosti. Snové prostředí ji v tomto ohledu mohlo nahrávat, ale jen v případě, kdy je schopna jej ovládat.

Trénovala dlouho do noci, kdy ji pohltil spánek. Od té chvíle Frigga zapalovala šalvěj a Loki seděl na posteli a držel Rozalii za ruku. Za tu dlouhou dobu pěti dní, kdy Rozalie spala plakal, prosil a promlouval k Rozalii, aby ji podpořil. Sám kolikrát ztratil naději, že se kdy probudí. Přestože to bylo jen pět dní... jemu se to jevilo jako pět let.

,,Nemůžeš mě porazit! Už jsem ty a ty jsi já! Jsem tvou součástí... a nemůžeš se mě jen tak zbavit." posmívala se Elmhair Rozalii. Ta se zdržovala ve fialové bublině svého ochranného kouzla a přemýšlela co má dělat dál. Co ještě nezkusila? Co jí uniká..? Jak to, že Elmhair přežila všechny její útoky? Možná má Elmhair pravdu... není možné ji porazit... stala se něčím jako její stinnou stránkou... a tu nemůže porazit, jen potlačit nebo přijmout... ,přijmout!' v tom jí to konečně došlo. Zrušila ochranné kouzlo a přistála před Elmhair té se na tváři mihl ďábelský úsměv.

,,Přijímám tě Elmhair a příjmám tvou temtotu za svou ztrať se ve mně a staň se mnou... budeš jen stín v mé duši a ničím jiným, než špatnou vzpomínkou v mé mysli." pak se Rozalie zhluboka nadechla a i přesto, že se bála vyšla směrem k Elmhair a ta se tak vyvedená tím vším ani nehla, když Rozalie prošla zkrz ni, jako kdyby byla duch. Zmizela a rozplynula se v nic. Rozalie se ani neohlížela, když mířila za bílým světlem vedoucím ji domů. Kam domů nevěděla a ani nad tím nepřemýšlela, bylo to jedno, na ničem už totiž nezáleželo, protože vyhrála nad sebou samou a bylo jediné důležité.   

Kratší a tak trochu nudnější část, přístě už to bude zajímavější :*