Nebyl to špatný nápad(F.F. Niall Horan)

Společné bydlení

Už uběhly 2 hodiny od toho co jsem přišel k Lence na pokoj. Stále se neprobudila. Už jsou 4 hodiny odpoledne, a já nevím co se bude dít, když se neprobere. Do pokoje vešel doktor. „Pane doktore co s ní je? Proč furt spí? Neměla se už probrat?" chrlil jsem na něho otázky. „Pane Horane uklidněte se" řekl doktor a pokračoval „Je možné, že se slečna Andersnová probudí zítra" dořekl. „Aha" řekl jsem a dál jsem se díval na spící Lenku. „Pane měl byste jít k sobě na pokoj." „Mohl bych tady zůstat přes noc?" zeptal jsem se s nadějí v hlase „No neměl bych Vás tu nechávat, ale jde vidět, že ji milujete a záleží Vám na ní, takže tu můžete zůstat. Donesu vám deku" řekl a odešel.

LENKA:

Vím, že je tady Niall. Ráda bych se probrala, ale jako by mi v tom něco bránilo. Jsem strašně unavená a všechno mě bolí. Počkám do zítra a zkusím se probudit.

NIALL:

Stále jsem ji držel za ruku a brečel. „Prosím vzbuď se" „Jsem bez tebe nic." „Omlouvám se za všechno, co jsem způsobil" opakoval jsem stále dokola až jsem z toho usnul.

Ráno:

Vzbudil jsem se. Vše bylo při starém. Přístroje pípaly, Lenka nehybně spala na nemocniční posteli, jen hodiny ukazovali 8 hodin ráno. Do pokoje vstoupil doktor. „Pane doktore jak to s ní vypadá, probere se už?" zeptal jsem se. „Noo, podle výsledků by se měla dneska probrat, pokud ne tak půjde zítra znovu na operaci. Neměla by tak dlouho spát" dořekl a mě bylo zase do breku. Já vím jsem chlap, ale jestliže vaše světlo života leží v nemocnici a nevíte kdy se probere, tak byste to pochopili.

„Dobře děkuji" odvětil jsem a zase se věnoval nehybné lásce mého života. Už je 10 hodin, byla tady jenom sestřička, která mi přinesla snídani. Opustil jsem Lenku jen na chvíli, musel jsem na vyšetření. Už jsem v pohodě a můžu jít domů. Já jsem si však přenesl věci k Lence na JIPku. Doktor mi dovolil tu zůstat do té doby než se probere.

Je 12 hodin, sestřička mi donesla oběd, jsou to blafy. Musím na chvíli ven, na vzduch. Sedím na lavičce a dívám se na lidi. Většinou jsou t pacienti se svými příbuznými. Lenčina mamka tu za ní byla jednou. Říkala, že nemůže přijet, musí prý být s její mamkou, od Lenky babičkou.

„Pane Horane, slečna Andersnová se probouzí" přiběhla sestřička. Hned jsem běžel na JIPku. Vešel jsem do pokoje, byl tam doktor a polospící Lenka. „Co se děje doktore?" zeptal jsem se. „Slečna se už probouzí, nechám vás tu o samotě" řekl a odešel. „Zlato?" řekl jsem potichu a díval jsem se na ni. Ona pomalu otevírala oči

LENKA:

„Zlato?" slyším Nialla. Seberu všechnu sílu kterou mám a pomalu otevírám oči. To ostré světlo mi nedělá dobře, a tak mrkám. Až si zvyknu na světlo, otočím hlavu směre k Niallovy. Má uplakané oči, on brečí kvůli mně. „Nialle" zachraptím a snažím se usmát. Moc to nejde vše mě bolí. „Lásko, víš jak jsem se bál" řekl Niall a dal pusu. „Moc se omlouvám, je to moje vina, nedával jsem pozor" říká „To není pravda, mohlo se to stát kdekoliv a kdykoliv" řekla jsem už lepším hlasem. „Podal by si mi prosím vodu?" zeptala jsem se. On se zvedl a podal mi sklenici s vodou.

Po 2 týdnech

Niall za mnou stále chodil. Byl tu pečený vařený. Mamka za mnou byla dvakrát, říkala, že babička umřela. Stále brečím, měla jsem jí strašně ráda. Ani na pohřeb jsem nemohla jít. Niall mě utěšoval, občas to pomáhalo, ale ta bolest tu bude stále, jen se přes to musím přenést.

Ale mám i dobré zprávy. Dnes jdu domů z nemocnice. Jen nevím, jestli pojedem s mamkou do Londýna nebo tady zůstanu. Ráda bych jela do Londýna. Ale co Niall? Můžu u něho ještě být?

„Tak co zlato, můžem vyrazit?" vtrhl do pokoje Niall a dal mi pusu. „Jo jasně" řekla jsem.

V autě.

„Zlato, jak to teď bude?" zeptala jsem se Nialla. „Myslíš bydlení?" „No, jo" odvětila jsem. „Tak zajedem k tvé mamce a dohodneme se, ano?" řekl Niall a usmál se, já jenom přikývla.

Doma

„Mami? Jak to teď bude s bydlením?" zeptala jsem se mamky, která seděla v křesle, a já s Niallem na gauči. „No Leni" začala mamka „Já jsem ti to chtěla říct už dřív. Ono... já jsem si našla přítele, a nechci abys s námi tady bydlela. Já už prodala domek v Londýně" dořekla mamka a já byla překvapená. „Takže abychom si to ujasnili..... Ty mě vytrhneš z mého prostředí, přestěhovali jsme se do Anglie, abychom začali lepší život. Já potkám Nialla, zamilovala jsem se. Potom babička onemocněla, ty si jela za ní a já byla u Nialla. Pak jsem přijela zpátky do Česka a pak skončila i s Niallem v nemocnici. A když už si myslím, že bude všechno v pořádku, tak ty mi oznámíš, že mě tu nechceš, že mě vyhazuješ?" křičela jsem a zároveň u toho brečela.

Ona mě nemůže vyhodit, vždyť byla tak hodná. „No, asi tak nějak" řekla mamka. „A kam mám asi jít? Pod most?" štěkla jsem na ní. „Zlato můžeš být u mě. Říkal jsem ti, že bych byl rád kdybys se mnou bydlela" skočil do toho Niall. „já tě nechci obtěžovat" řekla jsem uplakaně. „Mě neobtěžuješ. Takže oficiálně se tě ptám. Budeš se mnou bydlet?" řekl a usmál se. Já jsem jen přikývla a bjala ho. „Díky, nevím co bych bez tebe dělala." Šetla jsem mu do ucha rozplakala se na novo. Pak jsem se otočila na mamku a řekla „Ty" ukázala jsem na ní „Už nejsi moje matka" dořekla jsem a šla si zbalit všechny věci.