Nebyl to špatný nápad(F.F. Niall Horan)

Prales?!

„No-no" koktala jsem a nevěděla jsem, co mám říct. Před očima se mi objevil obrázek mámy a táty, jak se na mě usmívají. Do očí se mi nahrnuly slzy. Nejsem tak silná, jak jsem si myslela. Chybí mi. Moc „Promiňte" šeptla jsem, vstala od stolu, vběhla do předsíně, obula se a rychlím během jsem vyrazila ven z domu Horanových. Nemůžou mě takhle vidět.

NIALL:

„Řekl jsem něco špatně?" zeptal se táta ustaraně. „Tati její otec ji zemřel když byla menší, ale máma ji zemřela nedávno. Ještě není úplně v pohodě. Strašně ji to vzalo a navíc jsme sem jeli proto, aby na všechny starosti zapomněla." Řekl jsem smutně

„Proboha to je mi líto. Já nechtěl" řekl táta. „To nevadí. Není to jediná její smutná vzpomínka v poslední době." Řekl jsem sklesle. „Co se jí stalo?" zeptala se pro změnu mamka. Podíval jsem se na ní ustaraným pohledem „Čekali jsme spolu dítě" řekl jsem. „Ježiš to je skvělé, rodina se zase rozroste" usmála se máma. „Mami uklidni se, říkal jsem ČEKALI. To je minulý čas. Amber potratila" řekl jsem smutně a už jsem vstával, že ji půjdu hledat.

„Nialle?" zastavil mě hlas táty. Otočil jsem se a podíval se na něj tázavým pohledem . „Amber je silná žena. Prožila si toho hodně. Zaslouží si být šťastná, miluješ ji?" zeptal se. „Miluju, nejvíc na světě" odpověděl jsem mile. „Tak vtom případě, bys měl něco udělat" naznačil mi táta a já hned věděl na co myslí. „Díky tati" usmál jsem a vyšel z domu.

„Tak kde bys mohla být zlatíčko moje?" zeptal jsem se sám sebe nahlas. „Už vím. Pekařství, nedaleko odsud" řekl jsem si pro sebe. Teď si připadám jako Sherlock Holmes.

AMBER:

Nevím kde jsem. Chtěla jsem se jít podívat do zdejšího lesíka, ale to jsem netušila, že to není lesík, nýbrž PRALES!! Jasně, jenom já se můžu ztratit v lese. Sedím pod velkou borovicí a dívám se kolem sebe, jestli nenajdu nějaký ukazatel. Už se stmívá a já furt sedím pod tím přiblblým stromem a urovnávám si myšlenky. Ujasním si co vím. Vím, že jsem se před jeho rodiči totálně ztrapnila. Vím, že miluju Nialla. Vím, že jsem v nějakém pralese pod borovicí. Vím, že nemám nikoho, kromě Nialla. Zase jsem se rozbrečela. Jsem sama.

Začíná mi být zima. Mám na sobě jenom kalhoty, halenku a lehkou blůzku. Co budu dělat? Jak se odsud dostanu? Počkat ?! Vždyť mám v kapse telefon.

NIALL:

Už 2 hodiny lítám po Mullingaru a nemůžu najít Amber. Kde sakra je? Nemohla se přece propadnout do země. Najednou mi začne zvonit mobil. „No mami copak?" zeptám se „Už jsi našel Amber?" zeptala se ustaraně. „Ne ještě ne. Prošel jsem snad všechny parky, obchody a ulice. Nikde ji nemůžu najít" řekl jsem zoufale „A byl jsi i v lesíku u řeky?" „Ne tam jsem nebyl. Zkusím to tam. Díky" zavěsil jsem.

AMBER:

Mám 5 % baterky. Proč zrovna já? Zkusím rychle zavolat Niallovy. Takže odemknout. Kliknou na kontakty. Kliknou na Niallíík, ale najednou.... Černá obrazovka. To nemůže být pravda. Dala jsem telefon do kapsy, přitáhla si víc k tělu blůzu, protože mi fakt mrznou nohy a ruce. Už je tma. Proč vždycky musím někam zalézt a ztratit se? Niall má o mě určitě starost. Začínám se bát. Nemám ráda kombinaci tmy a lesíku. Bojím se. Do očí se mi nahrnou slzy a potichu vzlykám.

NIALL:

Jsem v lesíku u řeky. Není to malý lesík, ale znám to tady jako své vlastní boty. Chodil jsem si tu hrát s bráchou. Měli jsme bunkr u takové velké borovice. Je to největší strom a taky nejde přehlédnout. Počkat?! Možná bude tam. Každý tam musí dojít, když jde do lesa. Je tma a já si musím svítit mobilem. Přecházím kořeny, větvičky, pařezy a keře. Už jsem u té borovice. Slyším vzlyky, takže je někde tady. „Amber!" zařvu co mi plíce dovolí. „Nialle?" zašeptal nedaleko mě tenký plačtivý hlásek. Rozeběhl jsem tím směrem.

AMBER:

„Amber!" zařval hlas nedaleko mě. Niall. „Nialle?" šeptnu. Najednou se přede mnou objeví postava Nialla. „Nialle, já-já se ztratila. Omlouvám se. Jsem-jsem nemožná. Promiň" šeptla jsem a rozplakala se. „Zlatíčko, hlavně že jsem tě našel. Já to chápu, chtěla si být chvíli sama, ale proč si nezavolala? Máš mobil u sebe ne?" zeptal se Niall. „On se mi vybil. Já chtěla, ale vybil se. Je- je mi strašná zi-zima." Vzlykla jsem. Niall si svléknul mikinu, a přehodil ji přes má ramena. „Tak pojď ty moje princezno. Půjdeme domů, ano?" řekl mile a dal mi pusu.

„Já jsem se ztrapnila, před tvými rodiči. Musí si o mě myslet strašné věci" dala jsem si hlavu do dlaní. „Já jim to vysvětlil, nemusíš se bát. Říkají, že jsi silná žena, mají tě moc rádi zlatíčko" usmál se a dál mě vedl z toho hnusného pralesa. „Aha" zmohla jsem se jen na toto.

Když jsme vylezli z toho pralesa, vydechla jsem úlevou. „Nikdy bych neřekla, že máte v Irsku prales" řekla jsem. „Zlato to není prales, kdybys šla kousek dál, dojdeš k řece a tam je most na další stranu" zasmál se Niall. „a jak jsem to asi měla vědět?" bránila jsem se.

Niall odemkl dveře, a vešel. Hned mě přivítalo příjemné teplo. Jupííí. Než jsem se zula, už u nás byla Maura s Bobbym. „Amber já se moc omlouvám, nevěděl jsem co jsi si prožila. Moc mě to mrzí" řekl hned Bobby. „To nevadí. Nemohl jste to vědět. Snažím se být silná, ale občas to už nejde." Usmála jsem se. „Jsi velmi silná dívka, jsme oba moc šťastní, že si tě Niall našel. Moc tě miluje" řekla Maura.

**

Už ležím v posteli vedle Nialla. Jsem osprchovaná a ležím v teplé peřině a choulím se k mé milované osobě.