Vlčí zákon

Strach

Storm probudily první paprsky světlonosiče, ale po včerejšku se jí vůbec vstávat nechtělo. Tuto noc se jí aspoň nezdála žádná noční můra, ale ten sen z minulé noci byl až moc živý. Storm začínala věřit, že to nebyl sen, ale předtucha. Co když předpovídal smrt, co když jí upozorňoval? Storm přejel mráz po zádech. Slunce už skoro vyšlo a smečka už byla vzhůru. Vlčina k ní přistoupila: 

"Vyspala jsi se? Dneska nás čeká dlouhá cesta." Toho se Storm nejvíc bála. Cesty.

"Celkem jsem se vyspala a co ty?" Odpověděla jí klidně Storm.

"Jo, taky to ušlo." Vlčina už neměla žádné otázky a pomalu a ladně odešla. Storm měla z Vlčiny respekt. Vlčina byla vlče z minulého roku a za takovou krátkou dobu si ve smečce vydobyla velký respekt.

Na to, aby obdivovala Vlčinu už nebyl čas. Vlci se začali seřazovat a chystali se jít dál. Storm šla úplně vzadu z ostatními vlčaty a Vlčinou. Forest šla vedle ní elegantním krokem a vypadala dost vážně, ale Storm moc do konverzace nebylo. Poslední dny přežívala jen díky naději a Vlčině.

Mazel a Štístko se pořád převalovali. Byl na ně směšný pohled, ale Storm se nedokázala vrátit jen tak do dob, kdy si smála, hrála se a byla šťastná. Vzpomínala na to, ale bylo jí do kňučení a své pocity ukazovat nechtěla. Vlastně se jich chtěla úplně zbavit.

Tráva byla ještě pokrytá rosou, která Storm studila do tlapek. Foukal chladný vítr, který přinášel čerstvý vzduch. Storm se zhluboka nadechla 

"Já to zvládnu." Řekla si, aby se uklidnila.

Zima tento rok skoro nebyla, o sněhu ani nemluvě. Jak se tak koukala, louka pokračovala do kopce a pak se změnila v skalnatý les. Všechno to dohromady připomínalo menší horu. Ve Storm to probudilo ještě větší strach, nemohla si představit, že by měla jít po tom skalnatém povrchu a že by to měli zvládnout všichni. Tak v duchu doufala, že půjdou oklikou .