Vlčí zákon

BÍST

  "Když jsme dorazili do jeskyně, vy jste už ležela na své místě a všichni kolem na nás jen tupě hleděli. Na to jim vše vysvětlovat jsme byli dosti unavení a promrzlí. No, a pak už se nedělo nic a všichni jen čekali, jestli se probudíte a toho vlka jsem si únavou málem ani nevšimla." Vlčina si olízla zraněnou tlapku a rozhlédla se po jeskyni, nikdo ani nedutal. Všichni s napětím poslouchali, Forest ještě pořád seděla na Vlčiném místě a vše sledovala nedůvěřivým pohledem. 

"Arano, Hasky a Omego, děkuji vám za vysvětlení. Běžte si ještě odpočinout. A teď si na řadě ty, Bíste," pronesla po chvíli Vlčina. Bíst se překvapeně zarazil a pohlédl na Vlčinu, ale ta nehodlala otálet a mluvila dál "podle toho, co jsem slyšela tak vás napadli bezsrstí. A mimochodem, je mi líto tvého mrtvého přítele." Bíst zaraženě polkl a hrábl tlapkou o zem. Zbytek smečky napjatě poslouchal.

Z venku foukal ledový vítr, který Bístoví nepříjemně načechrával srst. Šlo poznat, jak ho bolí jeho zranění. Vlčina ho nemohla vyhnat, tedy aspoň ne v tomhle stavu, ještě když ji zachránil život. 

"Alfo," pronesl po chvíli Bíst "tedy, jestli vás tak můžu nazývat." Vlčina jen zaraženě kývla. "Začalo to před pár dny, byl čas spánku a má smečka a já jsme se ukládali ke spánku, když najednou se z dálky začaly ozývat podivné zvuky. V prvních chvílích jsme si mysleli, že to jsou bezsrstí, ale byl to omyl. Blížila se ta velká vichřice i se sněhem. Vše kolem se začalo ochlazovat a celá smečka zpanikařila, všichni pobíhali kolem a po chvíli se  schoulili do velkého klubíčka. Náš Alfa jen zaraženě mlčel. Skoro všem po chvilce začala být strašná zima, všude kolem bylo bílo a někdy proletěl i nějaký klacek či větvička. I já jsem začínal mít strach, už ani má kožešina a teplo zbytku smečky mě nezahřívalo. Moji přátelé vedle mě se třepali zimou a zároveň strachem, až doteď se toho zlého pocitu nemůžu zbavit, toho pocitu bezmocnosti a strachu." Bíst se na chvíli rozhlédl po napjatých tvářích smečky, "Pak nás začaly přikrývat oblaka sněhu, která nás začaly izolovat od mrazu a větru všude kolem, když jsme byli konečně přikrytí sněhem až po uši, začínalo nám být teplo a většina smečky po chvíli usnula, kromě mě. Já jsem ležel a poslouchal zkázu všude kolem, až jsme si byl konečně jistý, že je bezpečno, potom jsem zavřel oči a usnul."

Bíst unaveně zívl a začal si olizovat své zranění na levém boku, někdy sem tam i kňukl. Vlčině ho bylo líto, nedokázala si představit jak to musí bolet.
Co když podlehne zranění, vždyť má ještě pořád ostrý zub v sobě! 
Projelo hlavou Vlčině. Rozhlédla se po jeskyni a vyhledala Lunu, ta už stála v pozoru připravená zakročit. Byla jediná ze smečky, kdo uměl vyléčit různá zranění a nemoci, vždy říkala, že má hodně zkušeností z bývalé smečky, ale víc nikdy neřekla. Vlčina taky nepotřebovala vědět všechno a zpovídat jí nechtěla, k Luně měla vždy úctu. 

"Bíste, vidím že tvé zranění pořád není ošetřené a nevypadá moc dobře," Bíst si přestal  olizovat ránu a zmateně na Vlčinu pohlédl, "jako čestná a milosrdná Alfa ti nabízím pomoc své nejlepší ošetřovatelky Luny. Tedy, přijímáš mou nabídku?" Vlídně se na Bísta usmála, zatímco Luna už nedočkavě čekala a naléhavě stříhala ušima.

 Bíst se nervozně podíval po jeskyni a zpátky na Vlčinu. "Ano, rád příjmu vaši pomoc, ale kdo z vaší smečky je Luna?" Vlčina pobídla Lunu, aby šla za ní. Luna jistě kráčela a posadila se vedle Vlčiny. Kolem se rozlehlo šuškání a hlasy, Bíst nervozně hrabal tlapkou o zem a prohlížel si Lunu. Vlčina se jeho nejistotě nedivila, také by byla nervozní, ale musela mu co nejdřív pomoct.

"Nemusíš být nervozní Bíste, Luna má hodně zkušeností a takových zranění ošetřovala už hodně." 

Bíst si překvapeně ohrnul pysky a prohlížel si nejistě Lunu. Pokusil se vstát, ale jeho zranění mu to neumožnilo. Překvapeně hekl a žuchl zpátky na zadek. Luna se k němu chystala rozběhnout, ale Vlčina jí v tom zabránila. 

"Ne Luno, ještě ne! Musíme ještě sehnat čistou vodu, kousek kůže a ty rostliny, co tolik pomáhají, takhle bys to zranění mohla jen zhoršit!" Luna se oklepala a rozhlédla se po jeskyni, Bíst těžce oddychoval a nehybně ležel na místě. Vlčina o něj začala mít strach a Luna se také netvářila moc povzbudivě. Zbytek smečky si vyměňoval ustarané pohledy. 

"První ho ale budeme muset přenést na lepší místo." Pronesla do ticha Luna a podívala se naléhavě na Vlčinu. 

Po dlouhé době je tu další kapitolka :D Doufám že se vám bude líbit, vím že je to dost opožděně a zato se všem omlouvám :( :) Tak zase u další kapitolky, všechny vás mám moc ráda. Vaše Vlčina