Vlčí zákon

Omega

Vlčina se probudila s hlasitým zívnutím. Celá smečka ještě potichu podřimovala a jejich břicha ze zvedala pomaloučku nahoru a dolů. Od břečťanu pronikalo lehké světlo, ale také ostrá zima. Vlčinu to překvapilo, v místnosti byl větší chlad něž včera v čase spánku a její srst byla pokrytá lehkou jinovatkou.

Seskočila dolů z pelechu a zuřivě se oklepala. Projela jí ostrá zima a naježil se jí hřbet, kamenná podlaha pod ní byla nepředstavitelně ledová. Vlčina se začala obávat nejhoršího, myslela si, že zima už skončila a za měsíc dva by úplně zmizela, ale zatím všechno nasvědčovalo tomu, že se vrátila zpátky ve vší své parádě!

Vlčina opatrně postupovala k východu, od kterého se vinul ledový vítr. Celý břečťan byl pokryt jinovatkou a země pod ním také. Vlčina břečťan nedůvěřivě očuchala a zkusila vyjít ven. Hned jak vytáhla jednu tlapku z jeskyně, projela jí celým tělem obrovská zima a její tlapka byla i přes srst zmrzlá až na kost. Rychle tlapku vyndala a opatrně se na ní postavila. Cítila nepříjemnou bolest, která naštěstí po chvíli zmizela. Vlčina se neodvažovala vyjít ven, ale přesto rychle prostrčila čumák přes břečťan. Snažila se nevšímat si ostrého pícháni po celém jejím čenichu a zavětřila. Ucítila ostrý pach sněhu a studeného větru, který jí pronikal až do morku kostí.

V téhle vánici by nepřežili ani pět minut, natož aby uklízeli tábor. Vlčina naštvaně vytáhla čenich s vánice a opatrně si ho protahovala. Zklamaně se otočila a mířila zpátky ke svému lůžku. Najednou jí bylo líto omegy, který musel spát na nejchladnějším a nejmíň chráněném místě. Rozhlédla se, aby se podívala kde omega vlastně je, ale nikde ho nemohla najít. Vlčinou projela panika a úzkost, ale jak jeskyni prohlížela jakkoliv, omega pořád nikde! Očichávala jeho místo vedle kňoury, který hluboce oddychoval. Bylo ještě teplé, omega musel odejít pár chvil před tím, než se Vlčina vzbudila.

Jeho pach vedl k zmrzlému břečťanu. Vlčina nemohla uvěřit svému čenichu, stopa omegy vedla dál za břečťan! To Vlčinu vyvedlo z míry, vůbec to nesedělo k chování omegy, vždy dělal něco z nějakého důvodu, ale tohle důvod nějak ztrácelo. Najednou se ozval Betin hlas:

"Co se děje Alfo?" Vlčina vylekaně hekla.

" hghg... ," ustaraně na Betu pohlédla, věděla že to někomu musí říct a rychle. "Beto, jako své svěřenkyni ti to řeknu jako první. Omega zmizel!" Beta se na Vlčinu vystrašeně podívala a roztržitě se rozhlížela kolem, když si ověřila, že omega tu doopravdy není, utíkala k východu. Vlčina jí hlasitě zastavila.

"Okamžitě zastav!," Beta se ní překvapeně podívala a zvědavě naklonila hlavu „ venku je nepředstavitelná zima, ani můj kožich mě před ní neochránil." Beta pomalu přistoupila k břečťanu a opatrně vytáhla tlapku ven, vyjekla a rychle jí vrátila zpátky. Vlčina se pobaveně usmála, samozřejmě byla už celá smečka vzhůru a nechápavě na ně hleděla. Beta si sedla vedle Vlčiny připravená vše vysvětlit, ale Vlčina jí předběhla. 

"Máme tady velký problém," vyslovila vážným hlasem a rozhlížela se po celé smečce. Vlci na ní překvapeně hleděli a vlčata si unaveně vzdychla. "venku je vichřice a fouká ledový vítr, ani můj hustý kožich mě před ním neochránil." Všichni si vystřídali překvapené pohledy. Věděli, že jestli je vichřice, tak nic neuloví a celá smečka bude hlady!

Vlčina vážným hlasem pokračovala: "Ale nejhorší je, že omega zmizel." 

 Arana na ní nechápavě vyštěkla: "Jak jako zmizel?" Vlčina se ohlédla k zmrzlému břečťanu. Araně se naježil hřbet a rozklepaným hlasem řekla "Tto jjako chceš jjít pro nněhoo do tté straššné zimy!?" Vlčina věděla, jaká je venku zima, ale omega jí znal už od dob, co byla vlče a jako oddaného člena smečky ho ve vichřici nehodlá nechat! 

"Ano, půjdeme do té vichřice, omega je stejně cenný člen ve smečce jako kdokoli jiný, a i když jeho jednání ztrácí smysl, měli bychom se za ním vydat."

 "Já za toho otravného čokla svůj život riskovat nebudu." Prohlásil otráveně Kňoura. Vlčina se na něj zle podívala a naježeně k němu kráčela. 

"Jak se opovažuješ zpochybňovat můj názor tímhle způsobem!" Kňoura se vystrašeně přikrčil, uši měl stáhnuté dozadu. 

"Omlouvám se Alfo." pronesl kňučivým hlasem. Vlčina už se nehodlala zaobírat tím nepříjemným vlkem, musela jednat!

"Potřebuji dva dobrovolníky, kteří by šli se mnou." Nastalo hrobové ticho, až asi po pěti minutách ho prolomil Hasky svým hrubým hlasem.

"Já půjdu, má srst je nejhustší z celé smečky a měla by mne před tou vichřicí ochránit." Vlčina na něj vděčně pohlédla a rozhlížela se dál po smečce. K jejímu překvapení se jako další ozvala Arana a s vážným pohledem promluvila: 

"Možná nemám tak hustou srst jako Hasky, ale jsem dost rychlá a hbitá a když bude potřeba i s někým na zádech dokážu běžet dost rychle."

Vlčina se rozhlídla po smečce: "Těm, kteří zůstávají tady bude velet Beta. Jestli se doslechnu, že ji někdo neposlouchal, nebo si na ni dovoloval bude potrestán! Kdyby jsme se dlouho nevraceli nikoho za námi neposílejte, ještě by to dopadlo špatně." Těmito slovy se Vlčina vrhla do vichřice s Haskym a Aranou v patách.

Tak tady je další kapitolka, je o něco delší, ale doufám že se vám bude líbit :)) Další bude někdy v příštím týdnu ;) :)