Vlčí zákon

Tajné místo

Vlčina byla už dlouho vzhůru a čekala na to, až se vzbudí i Storm. Dívala se, jak vychází světlonosič a přemýšlela. Storm se k ní přidala. 

"Vyspala ses?" zeptala se jí Vlčina.

 "Jo, ale byly i lepší noci." Když vstal Alfa Vlčina mu řekla, že jdou obhlídnout území, ale doopravdy měla úplné jiné úmysly. Storm vedle ní šla ladným krokem, když vcházely do lesa. Storm pořád přemýšlela, co má Vlčina v plánu, ale nechtěla to dávat najevo a šla mlčky vedle ní.

Vlčina poslouchala zvuky lesa a čmuchala pachy zvěře, aby cestou zpátky mohli něco ulovit. Asi kilometr před nimi se začal les zhušťovat, až se přes něj nedalo skoro vidět. Když se blížily blíž, Storm si vzpomněla na jednu povídku, kterou jim matka vyprávěla. Bylo to spíš upozornění a říkala asi tohle: Storm, až jednou dosáhneš své dospělosti, zavedu tě na jedno místo a když tu pro tebe nebudu, tak na tom místě ti bude vždy dobře.

Vlčina se koukla na Storm. Byla velmi zamyšlená a nevnímala okolí. Vcházely do hustého lesa. Všude byly větve, les byl zcela zdravý, všude jen zeleň a kořist. Storm si řekla, že by teď mohla něco ulovit pro smečku, když jí v tom najednou Vlčina zabránila. 

"Tady se neloví," řekla přísným hlasem. Storm nechtěla vyzvídat a tak si počkala, než jí to řekne Vlčina sama. "tady nemůžou lovit žádní vlci, když někdo uloví zvíře v tomhle lese, poskvrní ho a poskvrní sebe. Aby les poskvrněn nezůstal, dotyčný bude zabit a předán tomuto lesu." Storm to úplně vyděsilo, už na lov ani nepomyslela a radši mlčela. Postupovaly hlouběji a hlouběji do lesa, až se ocitly u průchodu do jeskyně. Ani to  jeskyně nebyla, spíš jen takový tunel, který byl zakrytý různými rostlinami. 

Vlčina vešla do tunelu a zmizela za liánami. Storm chvíli váhala, ale nakonec vešla taky. Vlčina už byla před ní a zmizela na konci tunelu. Storm se naježil hřbet, ale šla za Vlčinou. Když už byla skoro na konci slyšela zvuk vodopádů, hvízdot ptáků a taky šumění trávy. Vyšla z tunelu a ozářilo jí světlo, bylo to světlo slunce. 

Když přivykla uviděla Vlčinu, jak sedí u vodopádů na kameni a dýchá čerstvý vzduch. Viděla tu krásu všude. Tráva, stromy, vodopády a taky rostliny, které nikdy neviděla. Byla úplně unesená, to místo, vše bylo perfektní. Vlčina k ní přistoupila.

„Tohle místo je nález mého dávného předka, který se předává našemu rodu už po staletí. Já jsem ti Storm vše neřekla. Když jsem byla malá, naší smečku napadli také bezsrstí a jediný, kdo přežil byl Alfa, já a mé sestry. Tábořili jsme poblíž a jednou večer mi pořád něco našeptávalo, ať jdu do tohoto lesa. Ten šepot mě dovedl až tady. Když jsem byla před jeskyní, byly ve mně pochyby, ale nakonec jsem vešla a nikdy toho nelitovala. Tady chodím když mi není dobře, když potřebuji být sama nebo meditovat a vnímat krásu tohoto světa." 

Storm byla úplně vedle, že jí toto místo Vlčina ukázala, protože vůbec nevěděla, že k ní má takovou důvěru. Vlčina kousek odstoupila a vyštěkla slovo, které by od ní nikdo nečekal.  "Vyzývám tě na souboj v tomto lese. Ale ne na ledajaký, musíš ukázat i jiné přednosti než sílu, ale taky ukážeš, jak se umíš ovládat." 

Když chtěli začít bojovat, z jeskyně se ozvaly zvuky. Zněly jako kroky tlapek. Zněly kulhavě a vyčerpaně, šlo poznat že k nim nejde žádný zdravý jedinec. Z jeskyně vyšla zraněná vlčice. Storm hned poznala ten pach, byl to pach její matky.