Vlčí zákon

Tábor

Už byli skoro u tábora. Beta šla smutně s vlčaty opodál, zatímco Alfa si vesele vykračoval vedle Vůdkyně a Storm. Vlčata se s každým krokem a pohrdavým pohledem otáčela na svého otce, ale ten jim nevěnoval ani jediný pohled. Na tohle se Vlčina dívat nemohla, její otec už pro ní nebyl vzorem, ale pohrdala jím. Otočila se a spolu z vlčaty na něj vrhla ten nejvíc pohrdavý pohled, ale Alfa jako by nic a to Vlčinu ještě víc naštvalo. Byla plně připravená bojovat.

Beta se smutně otočila na Alfu a málem se rozkňučela, ale Alfa si jí také vůbec nevšímal. Vlčininou povinností bylo Betě pomoct. To ona pro ní byla matkou, ne Vůdkyně. Beta jí vychovávala a tohle by nikdy neudělala. Vlčina přiběhla k Betě a ta na ní vrhla smutný pohled. Vlčina věděla, že se o tom nechce bavit a tak jí jen olízla čumák a šla jí po boku. Vlčata se také hrdě napřímila a Alfa jako by pro ně byl rázem vzduch.

Stáli před táborem. Alfa se šel ujistit, jestli je bezpečné vejít do bývalého tábora. Nejistě se zastavil a pomalu vykročil, celý hřbet se mu ježil. Když byl v táboře, vše očichával a dával si velký pozor. Nakonec prohlásil, že to tu není životu nebezpečné a vyzval smečku, aby vešla. Uprostřed táboru ležel strom, který ho dělil na polovinu. Místa na spaní byly mokré a začínaly kvasit a měnit se na hlínu. 

Omega je musí vyměnit 

pomyslela si Vlčina. Jinak velké škody nebyly, jen pár větví a kusy dřeva, ale stejně jim pár dnů potrvá vše odstranit.

Zakručelo jí v břiše, začínala mít hlad a Alfa jako na zavolanou všechny svolal k lovu. „ Tábor je v zachovalém stavu. Škody opravíme a než se tábor celý zrenovuje přespíme pár dnů v jeskyni. Ale teď určitě máte všichni hlad, takže musíme jít něco pořádného ulovit." Těmihle slovy Alfa skončil a mířil do lesa. Zem pořád pokrýval sníh, ale mrazy už nebyly veliké a noci tak chladné. Zima se pomalinku začínala měnit v jaro, ale do dne kdy se má smečka zase rozdělit zbývalo ještě dost dnů a nocí a Vlčina doufala, že do té doby se vše zase urovná a budou žít jako normální smečka.

Vlčina pod vrstvou sněhu hledala nejsilnější pach kořisti. Nedoufala že by po takové vichřici našla něco, co by nasytilo celou smečku, ale naskytl se jí pach zraněné srny. Nebyl ani moc čerstvý, nebo starý a srna ze zraněním moc daleko neujde. Potichu vše oznámila smečce a všichni se pomalu plížili za pachem. Srna už byla na dohled, až byli dost blízko všimli si její zraněné nohy. V tu chvíli všichni zaútočili. Storm jí visela na krku, vlčata se jí snažili udržet na jednom místě. Husky byl zahryznutý hluboko v její zraněné noze, ale srna se jen tak nevzdala. Začala sebou cloumat, ale bolest v její noze začínala být nesnesitelná.

Vlčina jí chytla za druhou nohu, už teď si na masu pochutnávala. Nejedla od včerejška, měla právo mít hlad. Na další dvě nohy se pověsila Arana a Evelína a na čtvrtou nohu se kupodivu zavěsil Kňoura. To už srna nezvládla a celou vahou spadla na zem. Luna dostala pořádný kopanec do čumáku, ale vzpamatovala se a dorazila jí.

Všichni se hrdě dívali na svůj úlovek a nedočkavě čekali, až si Alfa vezme a oni budou moc začít jíst. Vlčině se zbíhaly sliny, konečně se Alfa rozhodl si vzít a Vlčina se konečně do toho lahodného masa mohla zakousnout. Vychutnávala si to, jakoby to bylo poslední jídlo v jejím životě. Kňourovi dnes jeho díl nesebrala, i on měl na srně zásluhu a zasloužil se pořádně najíst. I když nebyl moc příjemný, nebyl to podrazák.

Všichni už měli dojedeno. Vlčina věděla, že hned jak jídlo trochu stráví bude bojovat o titul Alfy, i když je fena. Alfa s tím souhlasil a ponese následky za své chovaní a nezodpovědnost.

Tak jsem se tu dodala tohle a doufám že se vám kapitolka bude líbit. Zítra bych tu měla být taky, ale neslibuji to:))) tak si užijte kapitolku.