Záchrana světů

1. kapitola

Seděla jsem na lavičce v parku a přes data si vyhledávala nové boty na běhání. Přejížděla jsem prstem po displeji, když najednou na mém mobilu přistála kapka. Začalo mrholit. Rychle jsem vstala, schovala mobil do kapsy a utíkala se schovat. Zapadla jsem do blízké kavárny Storzzo, kde mají výbornou italskou kávu. Posadila jsem se ke stolku a objednala si u procházející servírky. Znova jsem vytáhla mobil a tentokrát přes wi-fi brouzdala po internetu.

Když bylo po dešti a já měla vypitou kávu, mohla jsem konečně vytáhnout paty. Boty už jsem měla vybrané, ale své rozhodnutí jsem musela ještě prokonzultovat s trenérem.

Doma bylo stísněno, nebylo to kvůli tomu, že bydlíme v bytě, dneska je smutný den. Dnes se před třiceti lety narodil bráška, můj bráška, se kterým byla vždycky sranda, můj bráška, který před patnácti lety zdrhl a můj bráška, jehož jméno si ani nepamatuju. Ale rodiče ano, jenže oni o něm vůbec nemluví, už třináct let. Jenže dnes teskní taky a já s nimi, můžu být ráda, že mi trenér Johnson dal pauzu, aspoň pro dnešek.

Nezvládla bych to. Dnes - 9. května.

Jak jsem na to tak myslela, draly se mi do očí slzy. Zavřela jsem se do pokoje a najednou jsem si toho všimla. V zrcadle svého odrazu, mé vlasy nebyly vlnité v odstínu špinavé blond jako před chvílí, ale temně černé a divně rozcuchané.
Černá - barva smutku, no jo. Stále se divím, že mě ty vlasy pořád dokáží překvapit, však už čtyři roky vím, že tohle dělají.

Proto jsem si taky pořídila paruku. Všichni si mě totiž z dětství pamatovali jako hnědovlásku, takže když se mi ty vlasy tak viditelně změní, musím to zakrýt, což je většinou dost obtížné. Už několikrát jsem ale zkoušela vlasy řídit podle svých nálad, marně. Jednou například jsem byla v pohodě, takže jsem měla svou normální hnědou, jenže jsem se pak hrozně rozčílila na spolužačku, kterou nemůžu vystát a mé vlasy okamžitě ztmavly na kaštanově hnědou s červenými odlesky. Celý den jsem se pak schovávala na záchodě.

Na tréninky paruku nenosím, většinou, když běhám se mi vlasy zvlní a jsou blond, takže vypadám furt stejně.
A i kdyby změnily barvu, mám pro trenéra Johnsona nachystané hromady důvodů jako například, že beru prášky. Třeba mi to spolkne.

Jak jsem tak hleděla na svůj odraz a přemýšlela o sobě a svých pošahaných vlasech, zaklepala máma. A do ....!
Začala jsem panikařit. Mám černé vlasy! Toho si všimne. Btw, kde mám paruku, dělej, dělej!
Okamžitě jsem prohrabávala všechny úkryty, kde se mohla nacházet. Paruky by se sice měly skladovat podle určitých pravidel, ale i tak se mi pořád dařilo ji někam zatentovávat.
,,Miláčku, jsi v pořádku?" Odezívalo se ode dveří, zrovna, když jsem prohrabávala kabelku. Mám ji! Nešikovně jsem si ji nasadila na hlavu a spustila, ,,Ano- ano, pojď dál." Falešné vlasy mi padaly do obličeje a potily se mi dlaně, máma vstoupila.

,,Co to máš s vlasy?!"

No jasně, kupodivu jsem si dala paruku naopak a sem tam mi ještě trčely černé prameny. ,,No víš, ono jak pršelo..."

,,No dobře, to nic, jen si je uprav, přijde tatínkův nadřízený na večeři."

Bezva, spolkla to, jen... musí lozit na večeři zrovna dneska??? Dneska máme smutný den. Než jsem stačila cokoliv namítnout, máma zmizela někde v kuchyni. Nesnáším tyhle večeře!