Záchrana světů

12. kapitola

Sedím v letadle a koukám na mraky pod sebou. Míříme do Belgie, přesněji do Bruselu, kde se konají letošní olympijské hry. Uf.

Opravdu uběhl nějaký ten měsíc od mého předvedení se komisi. Trenér měl za to, že musíme vyrazit aspoň týden před, abych se adaptovala, poběhala nějaké bruselské parčíky a chodníčky, a tak dále. Jo, taky nesmím zapomenout koupit belgické pralinky asi milionu lidí, kteří si o to před odletem řekli, včetně mámy a Rebecy. Přísný zákaz ale říká, že já si zatím pro sebe žádné pralinky kupovat nemůžu. Ach jo.

Do tohohle momentu, kdy si spokojeně prdím do sedačky v letadle se událo několik závažných věcí, o kterých byste měli vědět.

Asi na druhý den po doučování s Walkerem se mi zdál sen. Sen, který to trochu víc všechno obrátil naruby.

 ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 

Ve škole na chodbě je ruch a spousta lidí, jako každé ráno. Z toho davu se vyřítí Walker s úsměvem od ucha k uchu, což není na takovém místě u něho obvyklé. Šine si to přímo ke mně a upřeně mi zírá do očí. Políbí mě, přímo uprostřed davu před všemi těmi lidmi, v dálce zvoní. Dav se rozestupuje, jde k nám ředitelka a jí jdou v patách policisté. Spoutají ho a unášejí pryč. Táhnou pryč Walkera.

Běžím po dráze na OH celá uřícená, srdce mi splašeně buší, v hlavě mi tepe a celá se potím, vydechuju až moc vzduchu a tam někde u žeber mě píchá. Utíkám za ním. Vraťte mi ho! Vraťe mi ho, přece! Tak špatné, tak špatné to být nemůže. Utíkám.

Doběhnu, nevím, jestli včas. Někam na svatební obřad. Vidím Walkera, oddává ho soudce a on si bere tu slepou slečnu, která vždy držela před justiční budovou váhy spravedlnosti.

A já ze své hloubky křičím: ,,Nééééééé!" A možná se mi řinou slzy po tvářích.

  ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ 

Brala jsem ten sen jako znamení, musela jsem se s Walkerem přestat stýkat, na doučování jsem se neprojevovala a prostě se s ním nebavila. Tak moc to bolí, strašně moc, jenže je to lepší, než aby mi ho odvedli. Viděla jsem, jak ho to trápí. Deptá mě to doteďka, jenže trenér Johnson říká, že musím být hlavně v pohodě a klidu, tak si to snažím moc nepřipouštět.

Též ke všem dobrým věcem na světě vyhodili pana Matika, přemluvila jsem totiž Sama, aby došel za Walkerem, který to potom oznámí ředitelce a nikdo se nic nedoví. Jako vinu propuštění Mathe Matika jsem vše svedla na sebe, že to se mnou nemohl vydržet a lezla jsem mu krkem. Ředitelka ví, kde je pravda, ale souhlasila, že by se to moc roznášet nemělo, jako to, že obtěžoval a tak. I když to, že to nemohl vydržet, taky nebylo daleko od pravdy. Snášel to ale líp než Bricková.

Mám tu ale i zprávu ke všemu zlému. Totiž jeden den jsem potkala Michala, asi jen tak náhodou. (Podle mého to žádná náhoda nebyla.) Nebylo to ani moc šťastné shledání. Odhodil všechno vychování stranou a rovnou mi vpálil, proč jsem ho na těch záchůdcích nenechala. Řekla jsem mu, že jsem ho nechala, ale samotného. Nato se trochu nafoukl a řekl, že si našel jinou, pro všechny případy jsem si nechala svou vtipnost a řekla mu, že je to fajn, když se ta holka nechá ojíždět jak silnice. Michala jsem zjevně překvapila, tak si odfrk a odešel. O týden později jsem ho zahlédla s nějakou těhotnou slečnou, takže asi na silnici něco opravují a musí to vzít objížďkou, nýbrž další den měl zas jinou, tentokrát netěhotnou. Je to pěknej hnusák. Chudák dítě, koho to má za otce. Kdo ví, kolik vlastně těch potomků Michal má. Tipuju aspoň půlku školky.