Záchrana světů

5. kapitola

Hned druhé ráno jsem zavolala trenérovi. Potřebuji trénink, hned, okamžitě, neustále. Možná to studium ještě odložím.. (Díky Michale, fakt moc!) Teď se mi do ničeho nechce, kromě běhání, což je na prd. Měla bych jít do školy, ach jo. Místo toho si raději půjdu vyběhat mozek, jak říká táta.

Nevím, asi mě to dost vzalo. Takový malý incident a já už chci běhat, vyběhat duši. Nedivte se mi, prosím. Izolovaná od společnosti, uzavřená do sebe a denodenně s trenérem, to člověku nechá šrámy na duši. Takže takový malý incident na záchodcích klidně nemusím unést.

Potřebuji být pryč, třeba v parku nebo na stadionu. Bojím se, že Michal může přijít a zazvonit u našich dveří.  Co bych mu řekla, co by on řekl mně? Nechci vědět a raději si to ani nedomýšlím. Jenže, kdybych byla v parku nebo na stadionu, stále mě může najít. Pokud si dobře vzpomínám, o zájmech jsme mluvili, takže to, že běhám, určitě zaznělo.

Takže dnes žádné běhání! Dnes je den Schovej se, mise: Ukryj se před Michalem a nevylejzej.         Rozhodla jsem že zajdu do Storzza, mají tam dobrou kávu a mohla bych zkusit jejich dezerty. Mno, vlastně nemohla, co můj zdravý jídelníček? Dodržuji ho docela dlouho a před olyxama si ho vážně kazit nebudu. (Tedy přiznejme si, už jsem párkrát zhřešila v podobě sladkého, ale nikdo nic neví, ju?) Takže by třeba mohli mít něco zdravějšího. 

Ještě před odchodem jsem se podívala na svou kebuličku do zrcadla, jestli ty vlasy nevyvádí. Vyváděli - byly bílé jako kost. Bílá - barva míru, jenže u mých vlasů to znamená něco zcela jiného - můj pocit. Můj nynější pocit je strach. Takže vlasy se mnou soucítí a strachem zbělely, doslova. Takže opět nastává rutina - sčesat, sepnout, nandat paruku a zbytek nastrkat pod ni. Hotovo! Můžu vyrazit.

  ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~  ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

No, tak do Storzza jsem se nedostala, protože majitelé (údajně) sledují prezidentské volby v Itálii, takže výjimečně zavřeli. Nemám jim to za zlé. Jejich kavárna je stejně moc nápadné místo na schovávání před Michalem, takže mi vlastně pomohli.

Nakonec jsem tedy skončila ve skladu. Slyšíte správně - ve skladu. Nakonec jsem zašla takhle daleko, že se schovávám tady. Smrdí to tu, jsou tu pavouci a bílé pytle. Neptejte se, jak jsem se sem dostala. Já se radši budu ptát, jak se dostat zpátky. Je 11:00 a mně kručí v bříšku, musím se někde stavit na oběd. 

Pokud si dobře vzpomínám, míjela jsem máminu práci - máma je kuchařka, a dost dobrá. Pracuje v takové luxusní restauraci, plat má taky dobrej (proto jsem si mohla dovolit tak kvalitní paruku), jenže my si na nějaké luxusní živobytí nepotrpíme. Takže mámin plat jde na praktičtější věci, nebo na moje kapesné, zbytek uchováváme.

Takže zpátky k mému bříšku. Někdy, když mám chuť, můžu k mámě zajít, schovávám se v kuchyni a ujídám přebylé věci. Baví mě to odmalička. Tamní zaměstnanci už jsou na to zvyklí, vedoucí docela taky, jen se to nesmí prásknout majitelce.

Vzpomínám si třeba na Roberta, jak mi vždycky říkával: ,,Agnes! Papej, papej. Co ty nepřibereš dnes, nepřibereš ani zítra, tak honem honem."

Vždy jsem byla trošku vychrtlina, jenže Roberto ty věty říká takovým hezkým tónem, že se za to nezlobím. Spíš ho otravuju a usrkávám mu polívky z hrnce. Ve dvanácti už mě přetáhl šufánkem. Stejně jsem toho nenechala.

Najednou slyším zvuk, někdo moji schovku navštívil, raději se potichu vykradu pryč. Obejdu ze dva, ze tři pytle, všimnu si postavy. Raději se otočím na patě a běžím na druhou stranu. Jsou tu dveře, pro mojí smůlu zamknuté. Slyším další dveře a jejich bouchnutí; dotyčná osoba opustila sklad. Vrátím se na své původní místo, obejdu pytle z druhé strany a jsem venku. Uf, to bylo o fous.