Záchrana světů

3. kapitola

Doma jsem se rozvalila na posteli a mnula si oční víčka. Nééé. Proč mě potkalo zrovna tohle? Jo, vážím si toho, že si trenér myslí, že jsem tak dobrá, že nemusím trénovat tak často, ale..ale, vrátit se do školy? To se mi zrovna dvakrát nechce. Pomalu jsem začínala přemýšlet, jak dnes proběhne ta večeře s, s.. . Jak se ten kluk jmenoval? No bezva, nejdřív návrat do školy a teď tohle, zapomenu jméno kluka, co mě pozval na večeři. Vím, že měl takový pošahaný příjmení, takový, jak ty drahokamy. Bylo to Swarowski? Ne! Sworowsky. Ano, to je ono. A to jméno- Michael nebo Michal. Um, mám jaksi krátkou paměť. To mi ta škola moc nepůjde tedy. Nejradši bych se na to vyďobla, ale nejsem tak blbá, abych neměla maturitu. Béééé. Jak těžké.

Z kuchyně se začala linout vůně, táta vařil oběd. Na co moje krátká paměť ještě stačila, je to, že tátu kvůli tomu klukovi vyhodili z práce. Možná proto mu nemůžu přijít na jméno. Takže táta je teď doma, vaří oběd a shání si novou práci. Máma už za tu chvilku stihla polepit ledničku inzeráty, jako třeba: Hledáme skladníka. Požadujeme: flexibilitu, smysl pro uspořádání věcí, oprávnění používat vysokozdvižný vozík. Nabízíme: zajímavé finanční ohodnocení.

Ano, zajímavé - už přitom slově se bojím. Buď to bude vážně zajímavé, jako wow, tak moc ti platí, anebo jako vážně, tak málo? Líbivá vůně začala vonět trochu spáleně a pižmově. A z kuchyně se ozvalo něco jako: #*%#**¨¨. Ano, přesně tohle se ozvalo. Jsem na sebe hrdá, jak to umím skvěle popsat. Nemusíte mi děkovat. 

Jak jsem tak přemýšlela nad těmihle životními otázkami, moje vlasy - teď se podržte - zduhověly. Takže really? Já jako už nevím, co s tím, tohle, tohle už je příliš. Asi zajdu k doktorovi, nebo já nevím. Skončím v cvokhausu. Takže rutina, učesat, zavázat, dát si paruku a zbytek nacpat pod ni.Už se ani bráchovi nedivím, že odešel kdovíkam, jestli se mu dělo něco podobnýho jak mně.

Když jsem tu svoji nevymáchanou kebuli nacpala do paruky, šla jsem prozkoumat kuchyni a její spálené neobjevené šlichty.                                                                                                                                          ,,Nazdar tatínku, proč tak nadáváš?"

,,No," podrbal se na hlavě. ,,Spálil jsem jídlo," ukázal do kastrolu.

Nahla jsem se tím směrem a po očku prozkoumala neznámý obsah hrnce.                                                ,,Jak jsi mohl u spálené veleryby, spálit tohlencto?" máchala jsem ukazováčkem k hrnci a zpátky.

,,Já..dávali hokej a hrál Bagr, jsem se chtěl podívat. Ono to udělalo vžum a bylo to."

Nevzpomínala jsem si, že bych slyšela hrát televizi. ,,Vážně?"

,,Vážně," přikyvoval. Tak fajn, podle toho, co ten hrnec obsahoval, radši uvařím já.

,,Um, tati, víš co? Já to udělám."

Táta se zhrozil. ,,Ale, kašli na to. Zajdem si na čínské nudle. Co říkáš?"

Hmm, proč ne?  ,,Tak jo."

A tak jsme šli, cestou jsme potkali pana Fugisona. Naparoval se jak páv a tvářil se jak velbloud. Táta něco prohodil. Bylo to asi něco jako ve smyslu - ,,Tlustej usmrkanec."  Ať se ten hajzl i udusí, mně už je to fuk. Taky by s sebou mohl vzít na věčnost tu pitomou manželku a nafoukanou nánu alias svoji dceru. Právě jsem si vzpomněla na něco důležitého.

,,Um, tatííí?"

,,Ano? Už se konečně odstěhuješ?"  Teda páni, tohle jsem nečekala.

,,Ne. Trenér mi navhrl,.." (Ne, nenavrhl, spíše nařídil) ,,.. abych začala zase studovat."