Záchrana světů

7. kapitola

Teď už v doprovodu Rebecy kráčím chodbou, povídáme si, co se za ty roky změnilo, stalo, událo.. Prostě takový šílený pokec dvou holek, co se dlouho neviděly. Chyběla mi, opravdu moc. A ani jsem si to neuvědomovala. Huso. Byla jsem opravdu hloupá, kvůli sportu opustit kamarády. Tohle udělá jen naprostý blb. A to jsem já.

Došly jsme až k mojí skříňce na heslo.

,,Fíha, ty máš novou skříňku?" kulí nevěřícně oči. Nechápu.

,,No asi, a co má být?"

,,Já jen, že ještě nejsou v provozu, používají je jen učitelé." Učitelé. Právě jsem si uvědomila tu skutečnost, že jsem jí neřekla o tom hezkým týpkovi, a ani to nemám v plánu. Musím něco vymyslet.

,,Aha, no ředitelka mi nedala klíčky, tak jsem bloudila školou, a pak jsem narazila na tyhle, byly volné a na kód.."

,,Hmmm, a neměla by si to někomu říct?" Stále je tak dětinská, jak si ji pamatuji.

,,Kašli na to. Co je teď?"

,,Máťa." Ach ne.

Vejdeme do třídy, sedneme si vedle sebe a Sell se ani neukáže. Neměla žádný kamarády a teď jsem ji zase obrala o Rebecu, jsem dobrá. Vážně. A ne, samochvála nesmrdí, smrdí ti, co tohle říkají.

,,Chci ti jenom říct...," než Rebeca dořekne větu, vřítí se do třídy chlapík střední postavy s hnědýma slizkýma vlasama a kulatýma brýlema. Při troše přehánění (teda při hodně přehánění) by mohl bejt podobnej na Johna Lennona, kterýho má na tričku. Ale není, jeho smůla.

,,Dobrý den," mluví jak skřítek, co se právě vykadil. ,,Takže dnes si probereme rovnicéééé." Ano, vážně takhle protahuje slova, to bude asi tou jeho mluvou.

Rebeca se nahne ke mně. ,,Děvčata, chcete mi něco říííct?"

Že smrdííííš?

,,Ne, pane učiteli," řekne Rebeca a dělá, že kouká do sešitu, přitom něco pižle na papírek. Mezitím pokakanej skřítek něco vykládá o neznámé a já nevím, co všechno. Reb mi podá papírek, stojí tam: Tenhle k nám došel minulej týden. Jmenuje se Mathe Matik - takhle se představil. Odůvodnil to tím, že strašně milujéééé matematiku, tak se nechal přejmenovat. Dopsala jsem jí: Spíš posranej skřítek Sere Sratik. Podala jsem papírek Rebece, chvilku si to pročítala a pak vyprskla smíchy. Doslova. Takže ta sprška slin přistála na Thomasovi před námi.

,,Co je tam tak k smíchu, dámýýýý?" Pan Matik se přiřítí a sebere Reb papír. Pročte si ho; nejdřív dostane zelený nádech pleti, pak začne červenat jako rajče a nakonec se zakaboní jako řidič autobusu, se kterým jsem jezdila do školy jako děcko. Nakonec se vrátí ke katedře a vyvolá mě.

Děkuju teda.

Nadiktuje mi na pohled lehkou rovnici, ale pro mne je docela obtížná, jelikož jsem dlouho chyběla a on o tom nemá páru. S tím příkladem se trápím dalších dvacet minut, dokud pan Matik nepřistoupí k tabuli a nedopočítá to za mě. Ve výsledku se ukáže, že ze začátku mám postup dobře, ale pak jsem se do toho zamotala. Popletla jsem neznámou a připsala jakýsi špatný číslo. Ve výsledku jsem ale na sebe hrdá, odcházím na místo. Pan Matik mi ještě vrátí papírek s něčím dopsaným, evidentně od něho, má ale krásný pravopis, to se musí nechat, stojí tam: Odpoledne se uvidíme, toto (šipka nahoru) dořešíme osobně.

Jéé, tak to se vážně těším, pane Matik, není nic lepšího, než první den ve škole po několikati letech řešit malý výstřelek.