Záchrana světů

6. kapitola

Je ráno (nečekaně) a vstávám brzy, no, to by zas tak nevadilo, normálně vstávám ještě dřív, ale je tu jeden velkej problém - nevstávám proto, abych si šla zaběhat, ale proto, že jdu do školy. Divím se, že jsem tento otravný pocit zapomněla, moje chyba. Z někama vyhrabu svůj starej školní batoh. Pochybuju, že batohy ještě někdo nosí, možná kluci, ale holky už chodívaj s kabelkama.

,,Zlatí, mohla by ses dneska stavit v kuchyni, prosím?" máma volá o pomoc před Tejmem. Wow.

,,Promiň mami, ale dneska jdu po sto letech do školy," ozvu se.

,,Vážně?" Už jsem v jídelně, když máma vykukne zpoza rohu. ,,A nechceš se aspoň stavit na oběd? Roberto bude nadšen."

Stejně nemám přihlášené obědy. A když to vezmu zadem přes Avenue Street, jsem za chvilku tam. ,,Tak jo."

,,Bezva, hodně štěstí."

,,Dík," s těmihle slovy vyrážím na cestu. Docela se bojím, ale zároveň se těším na staré přátele. Ani si to neuvědomím, ale za chvíli jsem před školou. Nerozhlížím se a rovnou zapluji do ředitelny.

**ťuk, ťuk** ,,Dále." A tak vstoupím, leknu se, mám pocit, že mi něco chybí, šáhnu si na hlavu a.. paruka.. je na svém místě. Uf. ,,Dobrý den."

,,Dobrý, Agnes, posaďte se," nabídne mi křeslo před svým stolem. ,,Tak," začne, ,,učebnice Vám dám nové, předpokládám, že než jste odešla, staré jste vrátila."

,,Ano."

,,V pořádku, sešity si raději kupte taky nové. Nemá cenu si dopisovat od spolužáků staré učivo, místo toho budete mít delší vyučování..," pozastaví se a popraví si brýle na nose, které dřív nenosila, ,,..jistí pedagogové se nabídli, že Vás budou doučovat." **ehm, ehm** Odkašle si, nevím, co to má znamenat. ,,Můžete být ráda, slečno Varneová, že Vám obětují svoji kupičku volného času."

,,Jistě," nic lepšího mě nenapadlo.

,,Takže," koukne se na hodinky, ,,Před chvílí začala hodina, zde máte učebnice a nový rozvrh, Nashledanou!"

Doslova se cítím, že mě vyhazuje, tak se zvednu a odejdu. Učebnic je hodně a jsou těžké, klopýtnu a spadnu. Ozve se strašlivý randál, ale mám štěstí, že je vyučování a nikdo na chodbě není. Zvednu se, oklepu a začnu sbírat učebnice, když v tom najednou na konci chodby v rohu zaregistruju pohyb, mihne se nepatrný stín a kus oblečení. Takže sama jsem nebyla, ještě lepší, že mě nejspíš pozoroval. To nám to pěkně začíná.

Posbírám učebnice a naskládám si je na lavičku u zdi, mrknu na rozvrh. Hmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm. Nuda. Jako první latina. Ještě větší nuda. Jediný, co umím latinsky je kůň; Equus. A ani neumím pořádně výslovnost - ekús, ékus, ékús, ekus, ekves? K čemu mi to bude?

Tak fajn, teď najít učebnu, doufám, že je to furt stejně. Plus najít skříňku, do které strčím tu hromadu učebnic, to je sice vážně skvělý nápad, jenže nemám klíče. Smůla, Agnes.  Ale mě se vážně nechce znova do ředitelny. Co kdybych tu zůstala sedět až do přestávky, kdy se objeví lidé a ukážou mi cestu? Hehe, leda tak v mých představách. Dostala jsem, ale ještě skvělejší nápad, jenže ten mi zrovna kdosi překazil, když jsem si chtěla vzít učebnice s sebou.

,,Ahoj."

Otočím se a tam, a tam. Né, to vážně není možný. Za mnou (teda spíš vedle mě) stojí ten nejvíc božský kluk, jakýho jsem kdy viděla. Dokonce předčil i předstíranou krásu Michala. Tohle je první kluk, kterému jsem schopna po těch letech skočit rovnou do náruče, naprosto jsem se v něm ztratila. (Ale přitom jsem stále nezapomněla na svého ctitele, jehož básničky neustále nosím po kapsách) Moc dlouho čumim. ,,Ahoj?"