Záchrana světů

20. kapitola

,,Ses úplně pomátla snad, ne?" začal Thomas jančit. ,,Jak tě tohle mohlo jenom napadnout?"

,,Jinými slovy mi děkuješ, že?" usmála jsem se. ,,S nepřítelem musíš bojovat na domácí půdě, když ji nemáš, tak na jeho."

Rozhlédla jsem se po světě Altera. Zelené nebe a černé mraky, toxické vzezření. Nic podobné slunci, jen nějaká jedovatě zbarvená záře kolem mraků, která dodávala tomuhle světu trochu světla. Pod nohama jsme měli zvláštní tvrdou hmotu, kterou neznám, vypadala jako beton, ale taky působila tak přírodněji. Což beton moc přírodní není.

Téměř nedýchatelný vzduch, ale zřejmě s příměsí kyslíku, neměla jsem pocit, že se nějak dusím. Okolo nás nijak nic moc nebylo, ale zdálky jsem viděla světla, zřejmě nějakého města, nebo něčeho místního podobného městům.

Bratr vstřebával zdejší okolí se mnou. ,,Nechápu, jak..."

,,Nechápeš, jak jsme sem mohli projít stěnou, když to k nám nejde, že? Já taky ne a navíc k nám jsme se nepokoušeli projít stěnou, takže nevíme, jestli to funguje. Celou dobu jsme věřili, že to nejde, já se rozhodla u stěny Altera věřit a vidíš," rozhodila jsem rukama.

,,Tak proč sakra jsi nás neprovedla naší stěnou k nám?!" Thomas se celkem naštval.

,,Tomu jsem tak úplně nevěřila," přiznala jsem. ,,A podlé mé intuice se nám bude dařit boj s jednorožci tady." Upřímně, svojí intuici nevěřím ani cek, ale nevěděla jsem, jak mu to říct jinak. 

,,Některá rozhodnutí se nemusejí zdát správná, ale leckdy jsou to ta nejlepší, co uděláme."

,,Z tebe jen filozofie prýští, Lochnesko."

,,Nech si ty poznámky a pojď nepříteli vstříc."

,,Já myslím, že oni už dávno tuší, že jsme tady."

,,Tak ať."

,,Čím proti nim chceš jako bojovat?" zeptal se.

Neměla jsem ani ponětí. ,,Tím, čím bude třeba," pokrčila jsem rameny. Narovnala jsem, vystrčila bradu a plná hrdosti se vydala směrem, kde nejspíš je jejich nějaké hnízdo nebo něco.

Byla jsem nejvíc zvědavá, co může člověk být, jak takový jednorožci vypadají. Určitě nebudou takoví, jaké si je znázorňujeme my lidé, růžový a svítící, ne, to určitě ne, už jen podle toho, jaké je tu prostředí. Spíš to budou temní tvorové, kterými bude probublávat zelený sliz a z tlam jim bude kapat čiré zlo. Otřásla jsem se. Jak proti tomuhle chci bojovat?

Thomas šlapal za mnou a neustále zkoumal okolí, větřil, poslouchal. Taky jsem se rozhlížela kolem a zahlédla toho víc než na začátku. V dálce se tyčily mohutné skály a vypadaly, jakoby nás obepínaly. Sem tam na zemi něco rostlo, byly to takové hnusně zbarvené výhonky kroutící se u země nebo vystřelující až k nebesům. Taky tu rostly věci připomínající stromy, byly to nějaké bělavé duté sloupy s dírama, když jsem se podívala dovnitř, viděla jsem malé potvory, jak se vraždí navzájem, kdybych neuhnula, mám po oku, jak se tak rozháněli vraždícími nástroji. Jinak jsme neviděli ani živáčka a ani toho moc dalšího tady nerostlo.

,,Musíme se seznámit s nepřátelskou půdou, než na ní budeme bojovat," pronesl Thomas.

,,Máš recht."

,,Tak, Agnes, jsi si jistá tím kam jdeme? Chceš vlést do jejich doupěte? Jsi si jistá?"

,,Nejsem si jistá vůbec ničím, ale jako největší pošahanec budu věřit na moment překvapení."