Záchrana světů

13. kapitola

Asi by stálo za to říct, že jsou prázdniny a moji spolužáci si válí šunky doma, v lepším případě mě podporují přes televizní obrazovky. A co dělám já? No, já jen tak tady stojím na startovní dráze, vedle mě jsou zástupci z jiných zemí a já jen taky tak čekám, až si půjdu zaběhat.

Ne. Moc to ulehčuji, jsem strááášně nervózní, trať mám samozřejmě vyzkoušenou, je to tady nějaká povinnost či co, takže tu nejsem úplně poprvé dalo by se říct. Ale nervní jsem, protože je to napoprvé naostro a za nějaký dva dny to bude podruhé.

Po chvíli, co přemýšlím, kde jsem se tu vzala, začne kolem nás jezdit štáb a nějaký neznámý hlas nás představuje. Běžkyně z mojí pravé strany posílají do kamery pusinky, zubí se a mávají. No nejspíš bych měla udělat něco podobného, že? Tak tedy (aby se neřeklo) do kamery zamávám a usměji se, proč ne? Však si právě plním svůj velký sen. Ale cítím se jak ve snu, ta skutečnost na mě jaksi nedoléhá.

Kamera nás všechny objede, zajede někam do pryč a my se chystáme na start. Už je to tady.

Set. Všechny klekáme na nízký start, zvedáme zadky  a....bum! Start!

Vystartovala jsem jak namydlená. Běžela jsem nejspíš tak rychle, že se kolem mne publikum a všechno ostatní začalo měnit v šmouhy a vodorovné čáry. Jako kdybych běžela do jiné dimenze. Cítila jsem náhlý tlak a trochu mi pískalo v uších. Zavřela jsem oči, protože se to nedalo vydržet. Najednou jsem upadla, jelikož jsem o něco zakopla. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem. Nikde žádná dráha, žádní lidé ani šrumec olympijských her. Ležela jsem na hebké trávě, kolem mě byla nějaká louka, a takový divný vzduch; takový mihotavý. Zamžourala jsem. Blízko někdo stál, nějakej kluk nebo co..., no, spíš nějakej chlapík. Šel ke mně, tmavé vlasy mu vlály v mihotavém vzduchu a na bradě měl jasné strniště.

Měla jsem pocit, že blouzním, že ve skutečnosti ležím někde na dráze a kolem mě se se sbíhají zdravotníci, tak jsem se štípla. ,,Au!"

,,Neštípej se zbytečně, vážně to není sen," promluvil ten neznámý.

Opřela jsem se o lokty, abych lépe viděla. Usmíval se a nejspíš čekal, až se postavím. Nechtěla jsem plnit něčí přání, tak jsem žuchla zpátky na záda.

,,Z té tvrdohlavosti jsi ještě nevyrostla?"

,,Ne." Řekla jsem to tak samozřejmě, až mě to samotnou překvapilo, jako kdybych mluvila s někým blízkým. ,,Kdo jsi?"

,,Někdo, kdo ti moc chyběl."

Jedna a jedna jsou dvě, všechno se mi spojí, vyskočím na nohy a utíkám bratra obejmout.

,,Bráško!!!" Brečím a směji se zároveň, vdechuju tu tolik známou vůni domova, která z něho nevyprchala.

,,Řeknu ti, že už čtyři roky přetahuješ, Lochnesko." Ano, vždycky mi říkal Lochnesko.

,,Nechápu o čem mluvíš, jak přetahuju?"

Mlčí a jen mě pozoruje.

,,Co je?! Proč si vlastně zmizel? Co děláme tady? A kde to vůbec jsme?"

,,Rád ti všechno vysvětlím, když mi dáš trochu prostoru."

Posadil se na tu podezřele hebkou trávu a já s ním.

,,Víš, když mi bylo patnáct, začalo mi moje tělo něco dávat najevo, podobně jako tvoje vlasy..."

,,Jak víš o mých vlasech?" skočím mu do řeči.