Záchrana světů

4. kapitola

Podívala jsem se na své jídlo, vypadalo to opravdu lákavě. Nabrala jsem si sousto, ňam, chutná to dvakrát lépe, než to vypadá a to je co říct. ,,Hmmmm," rozplývala jsem se, prostě mi to ujelo.

,,Vážně výborné, co? Ani se ti nedivím, tady dělají ryby mistrovsky," řekl Michal a přitom se napil vína.

,,Ano! Naprostá delikatesa, díky, že si mě sem vzal," naprosto jsem se rozplývala štěstím,byla jsem v sedmém nebi až jsem skoro brečela. Měla bych se víc hlídat.

,,Vypadáš víc než unešeně," prohodil.

,,To bude asi tím, že jsem tak dlouho nejedla nic skvělého." Přesněji - měla jsem poruchu příjmu potravy, kvůli sportu, nechci o tom mluvit.

Dál jsme v klidu jedli, sem tam jsme si něco řekli, jinak nic záživného, až na to, že stále na mě tak divně hleděl. Co ten pohled znamená? Marně si snažím vzpomenout, dlouho jsem nebyla ve společnosti kluků, tedy kromě trenéra, ale ten je starej, tudíž se nepočítá.(Takže když je starej, nemůžu ho nazývat klukem....., ten losos je tak dobrej, až z toho blbnu) Večeře se pomalu chýlila ke konci, oba už jsme měli skoro dojedené, když v tom přiběhla servírka s dezertem. ,,Na účet podniku." A zase odběhla. Tak to je dneska druhé jídlo, které mám zdarma, když nepočítám toho lososa, kterýho Michal zaplatí. Podívala jsem se na něho, netvářil se vůbec překvapeně. Chtěla jsem se zeptat proč. Proč nám dali dezert zdarma? Ale bylo mi to neslušné, tak jsem ho hypnotizovala, třeba z něj vyloudím odpověď na mou nevyřčenou otázku. Jenže to jsem neměla dělat, zase se kouknul tím podivným pohledem a tajemně se usmál. Bylo mi to nepříjemné, odvrátila jsem se. ,,Omluv mě," a vyrazila jsem na toalety. Vstoupila jsem dovnitř, opřela se o umyvadla a koukla se na sebe do zrcadla, viděla jsem ve svých očích strach. Mám z něho strach, mám strach z Michala. Na záchodech nikdo nebyl. Takže jsem mohla v klidu přemýšlet, co udělám.

Najednou, zhola najednou vrzly dveře. Dovnitř vstoupila osoba. Nejdřív jsem si myslela, že nějaké paní se chce na toaletu. Krutě jsem se zmýlila. Byl tam Michal. A ten jeho výraz začal nabírat grády. Začala jsem se trochu třást, strach mnou cloumal sem a tam. Chytl mě za pas a jemně zatlačil do kabinky. Uteč, dělej uteč! Blikalo mi v hlavě. Nějak to nešlo, nohy mi zkoprněly. Michal se naklonil a začal mě líbat. Nejdřív jemně, takže to tak strašné nebylo, pak ale začal naléhat a byl čím dál hrubější. Jeho ruka mi šátrala po zádech, dokud nenarazila na zip od šatů. Náhle jsem si uvědomila, co ten jeho výraz znamená. Bylo to tak náhlé znamení, a tak strašná pravda, že jsem se málem neudržela na nohou. Vysmekla jsem se mu a hnusně se na něho podívala. Silně jsem ho držela za paži, aby se o nic nepokoušel. Nemysli si, já už mám něco za sebou. Vypadal docela udýchaně, bylo mi ho docela líto. No vlastně ne, pche, hajzl! Jednu jsem mu vrazila a utekla jsem. Pochybuju, že mě dožene. 

Ne, taková já nejsem. Žádná holka na jednu noc, nic podobnýho. Nebudu si začínat nic s někým, koho pohání jen chtíč a je schovaný za maskou šarmantního mladíka. Ani náhodou!

Běžela jsem dost rychle, už jsem byla asi tak blok od restaurace. Bylo mi dost líto mých balerínek, snad mi odpustí, kdyby měly oči a viděly, co se stalo, určitě by mi odpustily. Není čeho litovat. Běžím jako o život a ovívá mě jarní studený větřík. Přesně tohle potřebuji, běhat, vhánět vzduch do plic a být svobodná. Žádní lidé a hlavně žádní kluci. Až doběhnu domů, okamžitě se převleču a půjdu si zaběhat. Poběžím pryč od Michala, pryč od všeho.

☻☻ Tak máte to tady, je sice kratší, ale mně se líbí jak skončila, a taky jsem teď dlouho nepsala. To, že je tak krátká vám vynahradím v příští kapitole.☻☻