Záchrana světů

15. kapitola

Celá rozčilená jsem vypochodovala ven na vzduch. ,,Pořád jen opakuje aby učil, učil nás! Předal dál to svoje myšlení, ale ne! On se musí rozprášit tady a co nás jako z toho naučí? Co? A k čemu je ta zatracená hůl?! K ČEMU?!!" řvala jsem na míle daleko, takhle vytočená jsem už nebyla hodně dlouho. ,,A jak se teď asi dostaneme zpátky, co? To je jak ze špatného filmu, vždycky tam ti lidi všechno zachraňují a jde jim to hladce, zato nám!!? Kašlu na to, UMŘU, UMŘU!! Stejně umřem VŠICHNI. TAK JE TO ÚPLNĚ JEDNO!"

Bolelo mě hrdlo, už jsem nemohla dál, ozývalo se jen chraptění a já zlomená klečela na té pošahané nepřirozeně hebké trávě.  O chvilku později (asi nějak potom, co jsem dořvala) přišel bratr. Se zájmem si prohlížel hůl a oklepával si prach z ramene, který mu tam zůstal po rozpadnutí toho chlapa... Počkat! Takže on má na rameni toho staříka. FŮŮJ!

Podíval se na mne, ale já to moc nevnímala a hladila jsem trávu a tiše brečela.

,,Agnes, ty nemáš pro koho žít?"

,,Tebe už jsem našla.."

,,Agnes..."

Nic, jen prázdno v mé hlavě.

,,Agnes, neříkej mi, že ses za těch devatenáct let ani jednou nezamilovala. A co naši rodiče, vzpomínáš? Když jsi přišla, byla jsi tak nadšená, že mě odvedeš zpátky za něma."

Měl pravdu, tohle musím pro rodiče udělat. A potom umřu. No, nejdřív si vezmu Walkera a potom umřu. Ne, vlastně budeme mít děti. A potom umřu. Tak dobře, moje děti budou mít děti, takže budu mít vnoučata. A potom umřu. Anebo ještě jinak, počkám až vnoučata trošku víc vyrostou a potom umřu. Jo... A vlastně ne, počkám na pravnoučata. A potom umřu.

**lusk, lusk**

Thomas mi luskal před obličejem a druhou rukou byl zapřený o tu hůl.

,,Halooo, Země volá Agnééés."

,,Co jéééééé?" odvětila jsem.

,,Už na tebe luskám asi pět minut."

,,A co má bejt?" Nenechám se vyvést z míry.

Odfrkl jsi.

Vstala jsem, unavená z... čeho vlastně? Z nic nedělání, z tohohle nesmyslného úkolu? 

,,A na co se mě to vlastně ptal?"

Thomas nasazuje těžkou ignoraci.

,,Thomasi?" Ne, on stále mlčí. 

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~ ~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Thomas

Jak ji to mám říct? Nemůžu to na ni jen tak vybalit, že se jí ten stařec ptal, jestli je odhodlaná zemřít. A ona to neví, vždyť před malou chvílí tak strašně křičela do světa a já ji teď mám oznámit, že vlastně vážně zemře? Trhá mi to srdce, je tak mladá, celý život má před sebou, zatím co já už ho mám tak polovinu za sebou a z toho jsem necelou čtvrtku strávil tady. Proč si nevybrali mě jako obětního beránka? Zatracení meduové, posvátný národ, to ano, ale lačnící po krvi. Chtějí, aby náš svět pykal a proto musíme přinést oběti - teda spíše oběť jménem Agnes - moji sestru. Tak dlouho jsem ji neviděl a po tomhle všem ji mám ztratit na věčnost. Tak těžké to bylo přemluvit ji k vytrvání a záchraně. Ona by to celé vzdala, ještě štěstí, že jsem starší než ona a byl jsem tu dřív, kdyby to bylo naopak, kdo ví, jestli bychom ještě existovali. 

,,Thomasííí!" buší do mě. ,,Řekni mi to!"

Vlastně když ji zalžu, tak to nepozná, neumí meduvsky.