Záchrana světů

14. kapitola

Právě jdeme na jižní cíp Časoprostoru, míjíme nějaké pidi stromy, kterým se ani nedá říkat stromy, spíš větve trčící ze země. Jdeme asi nějaké čtyři hodiny v kuse, nepociťuji ani únavu, ani hlad, ani žízeň. Moje potřeby jsou tatam a já se musím plně soustředit na svoje poslání, doufám, že my to aspoň bude myslet.

,,Potřebuju se proběhnout."

,,Prosimtě, proč?"

Pokrčím rameny. ,,Co já vím? Můžu?"

,,A proč bys nemohla?"

,,By jsi mě nedohnal."

,,Tak běž  naopak a pak se vrať nazpátek, to mě doženeš ne?"

,,Snad jo. Kam vlastně jdeme?"

,,Jak jsem tady trčel celý ty roky, tak jsem se procházel, tady totiž nic moc dělat nejde. A na jižním cípu,  ke kterému právě míříme, jsem viděl budku. Tam bych hledal odpovědi."

,,Budku? Jako z Doktora Who?"

,,Prosimtě nemel kraviny a běž běhat."

,,No jo."

Otočila jsem se na patě a rozběhla se. Teď jsem si až uvědomila, že mám na sobě ještě oblečení z olyxů a začínalo mi to celkem vadit, ne že by nebylo super, což je, ale protože mi to bude furt připomínat, že jsem nedoběhla dráhu. Na jednu stranu jsem si sen splnila a na druhou stranu mě strašně deptá, že jsem se nemohla umístit. Dává tady ta díra i oblečení?

Běhám, běhám, čumím před sebe, když tu náhle, spadne z toho neviditelného stropu šutr. Divnej neforemnej šutr a do něho vypálený runy nebo něco takového. Ani ne runy, spíš nějaké vlnkované písmo, takové jemné a moc pěkné. Vzala jsem tu věc do ruky a prohlížela si ji. Co to je? A k čemu to je? Časoprostor je divnej, dokáže mluvit s mým bratrem a mě ohrožuje kamením padajícím z nebe... Tak dobře, kamenem.

Pevně jsem ten malý šedý zázrak uchopila a běžela nazpátek. Nevím co to je, k čemu to je, ale asi to budeme potřebovat. Raději tady budu sbírat všechno, co bude podezřelé, jinak se nikdy nemusím vrátit zpátky.

Netrvalo to ani deset minut a bráchu jsem dohnala.

,,Co se šineš, jak potrefená husa?"

,,**éch** Toto na mě spadlo," udýchaně jsem podala Thomovi šutřík.

,,To je meduvské písmo," jezdil brácha prstem po kameni a opisoval vypálené písmo. ,,Neznám ho," pokrčil rameny. ,,Ten šutr nebudem potřebovat." Zahodil  kámen v dáli a pokračoval v cestě.

,,Počkej! Jak nebudeme potřebovat?!" křičela jsem. ,,Vždyť mě to málem trefilo do hlavy, určitě je to k něčemu dobrý."

,,Ne, není!" Snažil se mě přesvědčit a též na mne křičel.

Tady něco nehraje.

,,Thomasi?"

,,Co chceš!?" obořil se na mě. Slyšela jsem to, jeho hrubý hlas byl teď ještě hrubší a drsný jak smirkový papír. Choval se nepříjemně. Něco se muselo stát, když jsem odběhla.

,,Thomasi!" Třesu s ním. ,,Co se ti stalo?"

,,Nic!" setřásl mě. ,,Nech mě na pokoji."

Rychle jsem sebrala šutr, do kapsy jsem ho ukrýt nemohla, rozhodla jsem se, že ho pevně budu svírat v dlani. Musím najít tu budku, a to co nejdřív. Pokud tam mám hledat odpovědi, měla bych tam i zjistit, co se stalo Thomasovi.

,,Thome, doveď mě k té budce."

,,Ne."

,,Tak tě tam odtáhnu!" Drapla jsem ho za loket a táhla směrem na jih, tady se není kde ztratit, jdi buď rovně, nebo se otoč a jdi zase rovně.