Záchrana světů

21. kapitola

Neměla jsem z nich dobrý pocit a cítila jsem, jak na mě po očku nenávistně hledí, sympatie jsme k sobě neměli, nevěřili jsme si, ale bylo tu něco, co nás donucovalo při sobě stát. Aspoň prozatím. 

Tu štreku, co jsme ušli, jsem nepromluvila, táhla jsem tvrdohlavě Thomase i přestože už mi pár těch oblud nabídlo pomoc. Za pomoc se platí a já už všechno prodala.

,,Dcero Měsíce, co přesně tvůj bratr snědl?" zahřměl hlavní jednorožec.

Vlivem předcházejících událostí jsem si skoro nevzpomněla, naštěstí toho tady roste tak pramálo, či jsme jen na to pramálo jen narazili, tak jsem si to pamatovala celkem jasně.

Snažila jsem se to tedy popsat té příšeře nazývané jednorožec. ,,Byl to takový malý výhonek, rostl hned u země, ale jiné podobné výhonky byly opravdu vysoké," funěla jsem pod tíhou svého bratra. Už jsme byli ale skoro ve středu města neměsta, takže určitě si za chvíli odpočinu. V uvozovkách.

,,Jakou měl ten konkrétní výhonek barvu?"

Cukla jsem sebou, byla jsem zaměstnána svými vlastními myšlenkami, že jsem zapomněla, že vedeme něco jako rozhovor, zapomněla jsem, že jsem před chvílí odpovídala. Nevnímala jsem a to se mi nelíbilo.

,,Ehm, ech, takovou opravdu hnusnou. Břečka! Byla to barva jako břečka, kal, něco takového."

Můžu s čistým štítem prohlásit, že mě nepochopil, jeho téměř koňský výraz to dával najevo. I když podle mého se koně tváří pořád stejně. Takže zas tak čistý štít nemám. No nevadí.

,,Zklamu tě, dcero Měsíce, ale nejspíš nevím, co máš na mysli. Takových rostlin tu máme rozličné množství, musíš to blíže specifikovat."

Moje únava zapříčinila, že jsem neměla už ani sílu na to, být naštvaná. Bohužel jsem taky neměla sílu na to přemýšlet, už mě nenapadlo, jak to vysvětlit.

Slyšela jsem divné drnčení, polekala jsem se, mé viditelné škubnutí vyústilo v to, že drnčení se změnilo v odporné řehtání. Jednorožec totiž celou dobu zadržoval smích, tropil si ze mě srandu. Celou dobu věděl, jakou rostlinu mám na mysli.

,,Jsi velice zábavná, dcero Měsíce."

,,Jste pěkně nesnesitelnej, pane jednorožec," odfrkla jsem si.

,,Nápodobně."

Neprovokujte jednorožce, nestojí vám to za to, nahromaděný vztek je k ničemu, když ho nemůžete projevovat. Únava a vyčerpání jsou odzbrojující. A projevovat vztek v tomhle stavu vede k přetížení systému a to si jednoduše nemůžu dovolit.

Přiblížili jsme se k nějaké chajdě, mělo to tvar polokoule a vypadalo to velice slizce, úzkým tunelem se vstupovalo, budova, pokud se tomu dá tak říkat, neměla jiné otvory, ani okna. Vevnitř ale svítilo spoustu fosforeskujících potvor v zavěšených skleničkám ve tvaru kapek, stihla jsem si toho všimnout, jak jsem procházeli tunelem, bylo na tom něco kouzelného. Zvedal se mi žaludek.

Došli jsme do kruhové místnosti, kterou místo malých zrůdiček v zajetí osvětlovaly uříznuté duhové rohy, jež do sebe v rytmu narážely a vydávaly dutý zvuk.

,,Vítejte v Síni zajetí, kam se schylují zajatci všeho možného," uvedl nás hlavní jednorožec.

,,Zajatci všeho možného?" zajíkla jsem se.

Otráveně mlaskl. ,,Na vysvětlovaní není čas, polož svého bratra do průrvy a amandé se o něho postarají."

Dobře, dobře, bych to i udělala, kdybych do háje věděla o čem mluví.