Krev Posvátných (Diabolik Lovers FF)

XVII. Naplnění proroctví

Yuma

Eve. Eve. Eve. Probudil jsi se. Teď běž konat svou povinnost. A to chránit Eve. Ochraň ji pro zachování nesmrtelnosti. Teď se prober... Adame.

------

Zaslechl jsem výkřik. Posadil jsem se a rozhlédl. Kolem zuřila bitva.

Všiml jsem si černé aury sálající kolem Amare. Oči jí rudě planuly. Všichni odráželi vlky, ale ona je dokázala i zabít.

Všimla jsem si Kami. Ležela kousek ode mě. Zvedl jsem se přiběhl k ní. Zavrčel jsem, protože se u ní objevil i jeden ze Sakamaki parchantů. 

„Neútoč na mě. Potřebujeme jí ochránit, než se probudí." řekl ihned, jakoby mi četl myšlenky a odrazil vlka, který mu šel po krku, „Hlídej ji. Jestli jí spustíš z očí, vlastnoručně tě zabiju."

„Tch. To si jako myslíš, že bych dovolil, aby jí někdo ublížil?" ušklíbl jsem se a vzal ji do náruče. V klidu jsem ji udržel na jedné ruce. Druhou jsem měl volnou, abych mohl bojovat také.

Někdo zakřičel. Byla to Yui. Klečela nad něčím tělem a brečela. Zahlédl jsem tmavě zelené vlasy.

*Azusa?!*

Zatnul jsem zuby. Najednou se Kami probrala a vyškubla se mi z rukou. Potom mávla rukou. Vlci se zastavili a jakoby kouzlem zmizeli. Nastalo ticho přerušované jen tichým vzlykotem.

„Jsou všichni v pořádku?" zakřičel někdo. Byl to nový hlas, který jsem nikdy neslyšel, ale přesto byl tak známý.

*Kami? Jak to, že může mluvit...?*

„Ruki je zraněný..." oznámila Amare, které se vrátila její původní podoba. Podpírala Rukiho, který měl přes pravou polovinu těla velký škrábanec.

„A-Azusa-kun...j-je..." špitla Yui a složila hlavu do dlaní.

Kami se zadrhl dech v hrdle a přešla k tělu ležícímu bez pohnutí v kaluži krve. Tam se zhroutila na podlahu. 

„Tch."

Za svůj život už jsem přišel o tolik blízkých, že už jsem ani nebrečel. Veškerý cit jsem pozbyl, když jsem přišel o Hanse a o ostatní z mé skupiny. Ale Azusa...

Došel jsem ke Kami, zvedl ji a odvedl trochu dál od těla.

„Z-Zrovna jsem vás našla... A teď jsem jednoho ztratila..." vzlykala a tiskla se ke mně. Držel jsem zármutek hluboko v sobě. Teď jsem si nemohl dovolit, aby viděla, jak se hroutím. Potřebuje oporu...

„Já vím..." zašeptal jsem a hladil ji po zádech.

„Kami... Dlužím ti vysvětlení." ujal se najednou slova Sakamaki a ona k němu otočila své trochu opuchlé oči, „Jsi potomek Christy a Karlheinze. Čistokrevný upír z rodu Sakamaki. Pokud se narodí dcera, má být podle tradice okamžitě zabita. Avšak Christa, ani tvůj otec to nedokázali. Proto zapečetili tvé schopnosti a stala ses  člověkem. Znovu probudit tvou sílu mohla pouze krev nějakého upíra. Tvé probuzení zároveň ošetřilo tvé staré rány."

---

Kami

*Takže... Christa byla má matka? Proto se ke mně takhle chovala?* Pak jsem si vzpomněla na jeden okamžik. Stalo se to týden poté, co byla Paní Christa zavražděna...

------

Stála jsem u náhrobního kamene. Zvládla jsem se jen dívat, jak vítr lehce čechrá květy kytice, kterou jsem tam před pár okamžiky položila.

*Subaru... Jak jsi mohl? Vzít mi jediného člověka, který mě měl rád...*

„To je hrozný!" zavrčel někdo a popadl mě za ruku, „Proč ji tolik připomínáš!!"

Subaru mě přirazil ke zdi a okamžitě se zakousl. Škubla jsem sebou a pokoušela se ho odstrčit. Palčivá bolest mi procházela celým krkem.

„Voníš stejně jako ta žena. Tvoje krev chutná podobně jako její... Kdo sakra jsi?!" zavrčel Subaru a odtáhl se, „Možná- To je nesmysl." Potom se obrátil a odešel. Po cestě ještě skopl kytici z náhrobku.

Podlomila se mi kolena a svezla jsem se dolů po zdi. Cítila jsem se hrozně. Bylo mi smutno, celý krk mi pulzoval a cítila jsem se tak nepotřebná. Kdybych zemřela určitě by si toho nevšimli. Zavřela jsem oči, opřela se hlavou o zeď a tiše se utápěla v zármutku.

------

Ze vzpomínky mě vytrhlo podivné ticho. Neslyšela jsem žádný pláč ani vzlykání. Za to jsem ucítila nasládlý pach.

Obrátila jsem se směrem ke dveřím a uviděla dvě postavy. Jedna z nich držela hlavu Yui. Polil mě ledový pot při pohledu na její oči, které na mě vytřeštěně hleděly se skelným pohledem. Pohledem smrti.