Krev Posvátných (Diabolik Lovers FF)

II. Šance na nový život

Nová kapitolka je tu!
Předem se omlouvám za chybky a překlepy. :3

------

Kami

Probudilo mě lehké pohlazení na čele. Pomalu jsem otevřela oči. Nade mnou byl nějaký muž. 

„Chtěla bys pomoct?" zeptal se.

Chtěla jsem se zeptat kdo je, ale nemohla jsem promluvit. Naprosto jsem se vyděsila. Dech se mi zadrhl v hrdle. Začala jsem se dusit.

*Já nemám jazyk!!* Snažila jsem se uklidnit. 

„Nemůžeš mluvit? No, ale kývat můžeš." pokračoval muž s úšklebkem a podal mi ruku, „Potřebuji někoho na pomoc. Aby uklízel, staral se o moji rodinu a také aby v pozdějších letech dával mým synům svou krev."

*Krev?!*

„Souhlasíš?" zeptal se znovu a odhrnul mi z krku pramen vlasů.

*Mám snad na výběr?*

V tom gestu bylo něco uklidňujícího. Přikývla jsem, ale pak jsem posunky vysvětlila, že mu chci ještě něco oznámit. On to pochopil a podal mi list s tužkou. Rychle jsem naškrábala vzkaz.

Odveďte mě kamkoli, ale výměnou za to, prosím dostaňte odsud čtyři chlapce. Jsou v čísle 7. Prosím...

Přikývl a mně se ulevilo.

„Tak pojď maličká."

Jakmile mě vzal za ruku, ponurá místnost se rozplynula a já se ocitla před honosným sídlem. 

„Tady teď budeš žít a sloužit. Jak se vůbec jmenuješ?" zeptal se.

Napsala jsem na papír své jméno.

Kami Nanasaki

------

Tímto dnem jsem začala sloužit v sídle Sakamaki. Bylo zde šest chlapců. Nejstarší z nich Shu, byl jen o měsíc straší. Dále tu byli Reiji, Ayato, Kanato, Laito a Subaru. Bydlely zde i jejich matky- Beatrix, Cordelia a Christa.

S dětmi jsem si rozuměla. Považovali mě za jejich starší sestru. Protože se o ně jejich matky moc nezajímaly, byla jsem pro ně náhrada. 

Dokázala jsem je utěšit i beze slov, jemným objetím či polibkem na čelo.  Po roku bez možnosti mluvit, jsem navykla. Hodně mi pomohla Subarova matka Christa. Ta jediná z manželek se ke mně chovala mile. Dvě další mě jen využívaly. Ona však byla jiná. Chránila mě, pomáhala mi v těžkých chvílích a její vřelý úsměv mi vždy pomohl. Mohla jsem se u ní vyplakat, když na mě přišly chvíle smutku. Tyto chvíle nastaly vždy, když jsem si vzpomněla na dobu mučení a život v tom pekle. Když mě vzpomínky zavedly k ostatním se kterými jsem tam trávila čas. Ruki. Azusa. Kou. Yuma. Nikdy jsem na ně nedokázala zapomenout.

V těchto chvílích tu pro mě vždy byla. Jemně mě hladila po vlasech, šeptala utěšující slova. Tehdy jsem dokázala jen tiše vzlykat. Ale potom zemřela. Byla jsem svědkem toho, jak ji Subaru chladnokrevně zavraždil. Ostatní z rodiny to jen přešli, protože to nebyla jejich matka. Stejně jako při smrti předchozích matek. 

Bylo to těžké. Tím dnem jsem ztratila další blízkou osobu. A za to jsem Subara nenáviděla. 

Později jsem už v sídle zůstala jediná dívka. A protože jsem byla člověk, často jsem skončila o pár kapek krve lehčí. Ani žádná obrana nefungovala. Byla jsem jen služebná. Pocit, že mě považují za svou sestru či matku, pominul stejně rychle, jak započal. Nikdo na mě nebral ohledy, tedy kromě Shua. Ten jediný měl dostatek slušnosti aby se zeptal jestli může, a potom se omluvil. Pro ostatní jsem nebyla nic.

Připadala jsem si, jak kousací hračka sloužící k zábavě. Nejhorší z nich byl ten úchyl Laito. Zatímco ostatní pili většinou z krku nebo z ruky, on jediný ze stehna. A ještě měl přitom úchylné hlášky. Ale přes všechny tyhle problémy, jsem si nestěžovala. Přece jen jsem měla střechu nad hlavou a jídlo každý den.

S okolím jsem se kontaktovala jen pomocí papíru. To, že jsem neměla jazyk a nemohla mluvit, jim jen nahrávalo. Nemohla jsem nikoho zavolat. Ale koho bych také volala...?

Možná se Vám to zdá smutné, ale já to brala jako normální rutinu. Pokud byste byli ve stejné situaci vy, zvykli byste si též.