Krev Posvátných (Diabolik Lovers FF)

XIV. Objasnění situace

Kami

Sledovala jsem z okna, jak se auto vzdaluje od domu. Lehce jsem se usmívala.

*Tak vyrostli... A jsou tak šťastní...*

„Jistě máš mnoho otázek." řekl nějaký hlas a já se otočila. Stála tam ta hnědovláska.

Vím, že tohle není bez důvodu. Můžeš mi to vysvětlit?

„Ano to mohu, ale na oplátku chci vědět jaký vztah máš k Ad- Rukimu a k ostatním. Nikdy jsem je neviděla se takhle mile k někomu chovat."

Neušlo mi to malé zadrhnutí a také žárlivost v hlase.

Vyrůstali jsme společně v jednom sirotčinci. Ale bylo to peklo. Děly se zde strašné věci. Mučili nás, a některé i zabili. V poslední noc, kdy jsem s nimi byla, vybrali Rukiho. Jenže on měl ještě čerstvé rány od pistolí. Nezvládl by to. Tak jsem se nabídla místo něj. Potom co mi vyřízli jazyk jsem byla zachráněna a převezena do sídla Sakamaki, kde jsem byla doteď. Ru-chan, Kou-chan, Yu-chan a Azu-chan... Ztratila jsem vše. Už nikdy jsem je nepotkala. Ale potom jsem je našla tady.

Přesunula jsem se a sedla si do křesla. Dívka, Amare, mě po chvilce následovala.

„Potřebujeme abys ty a ta druhá dávali ostatním krev. Jste zvláštní, protože vám v žilách koluje Evina Krev. Jsme potomci velmi starého rodu. Proto jsem do sídla přišla i já. Jeden z kluků se znovu probudí jako Adam. Až najde svou Eve." vysvětlovala a já ji bedlivě poslouchala, „Já jsem našla svého Adama. Je to Ruki a je mezi námi pouto, které nejde zpřetrhat. Musíme doufat, že vy také svého nejdete, jinak bude velký problém."

Problém?

Jen zavrtěla hlavou. Pochopila jsem, že nemůže říct jaký.

Na pití krve jsem zvyklá... Celý ten čas, kdy jsem byla v sídle Sakamaki ze mě pilo 6 upírů. Tři další zvládnu.

„Šest? Chudinko." řekla Amare a ušklíbla se, „Znám ten pocit. Jsou nezvladatelní, že? Pijavice jedny."

Zasmála jsem se. Dívka vypadala velmi mile. Ještě chvíli jsme se bavili o všem možném. Popsala jsem přitom dost papírů, ale to nevadilo. Bylo na ní poznat, že jí chyběl nějaký přítel.

------

Tím okamžikem začal koloběh. Každý den ze mě pil někdo jiný. Nechávala jsem je. Postupem času mi totiž Amare dovyprávěla, že oni nemají na výběr, a že je to pro upíra, který je zachránil. A je to taky prý nesmírně důležité pro přežití nás všech. Ale jedna věc se změnila. Byla jsem šťastná. Jen Yui byla zoufalá. Nabyla na nic takového zvyklá, bolelo jí to a také se neuměla bránit. Já, když už jsem nemohla, prostě jsem je odstrčila a oni přestali, ale to ona nedokázala.

------

„Už nemůžu dál, Kami-san. Už to nevydržím." špitla Yui, když jsme dělaly večeři.

Zlehka jsem ji poplácala po rameni.

Vím, je to těžké, ale nemůžeme nic dělat. Já už je opustit nemůžu. Něco se změnilo a já nevím co. Běž si odpočinout, já to dodělám.

Jen přikývla a vyšla ven. Už to skoro bylo hotové, už jen stačilo nakrájet zeleninu.

„Voní to nádherně." řekl Yuma, který se najednou objevil. Pousmála jsem se.

„Je to strašné, když si pomyslím co ti udělali... Možná to je důvod, proč chci být Adamem. Abych tě mohl chránit..." zašeptal poté. Otočila jsem k němu.

Já už si zvykla. Nemá cenu se tím dál trápit, Yumo. Hlavně ty se nesmíš trápit. Je mi z toho pak smutno...

„Pořád myslíš jen na na nás. Ale já chci abys myslela především na mě." 

Zakousl se mi do krku. Ucítila jsem trochu bolesti, ale velmi rychle se to změnilo. Bylo to příjemné. Podlomila se mi kolena. Naštěstí mě Yuma zachytil. Zavřela jsem oči. Cítila jsem kolem sebe jeho paže. Cítila jsem se v bezpečí.