Krev Posvátných (Diabolik Lovers FF)

XII. Vzdálená vzpomínka 1. část

Amare

Trvalo hodně dlouho, než mě uznali....

------

Seděla jsem u stolu a večeřela rodiči, když do domu vtrhla nějaká banda a před očima mi zabili otce. Matka mě ihned táhla do patra, schovat se. Ale doběhli nás a zabili i matku. Běžela jsem proto skrze pokoje, abych doběhla k sobě. Tady jsem vylezla na balkon a po jabloni jsem slezla dolů.

Kam se schovat? Kam utéct? Co vůbec dělat?

Bohužel jsem byla dost pomalá a oni mě doběhli. Nožem mě bodli do břicha a pořezali mě. Ještě si na mě uspokojili své choutky, než nadobro utekli.

„Matko... Otče..." špitla jsem, Nevěřila jsem, že tohle přežiju, ale stal se zázrak, jestli se tomu tak dá říkat.

------

„Ona je Eve?" zeptal se nevěřícně nějaký hlas. Dál jsem zůstala ležet a poslouchala jejich rozhovor. „Ano. Musí být." ozval se další.

Pomalu jsem otevřela oči a posadila se.

„Nejsem žádná Eve."

„Už jsi vzhůru?" zeptal se mě blonďatý kluk.

„Jo. Kde jsem, proč tu jsem, kdo je Eve a kdo jste sakra vy?" zeptala jsem se rozčíleně.

„Nemluv s námi tak." ozval se černovlásek.

„Nebudeš mi říkat, co mám dělat." Stoupla jsem si. „No to je jedno, kde je východ? Jdu domů." „Nenecháme tě odejít, Eve." řekl divný kluk pomalu.

„Já si budu dělat, co chci." odešla jsem z místnosti. Všichni se za mnou ihned rozeběhli.. Proto jsem se taky rozeběhla.

„Kurva, mají výhodu znalosti prostředí." zaklela jsem.

„Eve, nám neutečeš." řekl ten jediný, který se mnou ještě nemluvil. "nechte mě být. Chci domů." Zaječela jsem na ně a dál běžela. Už jsem viděla vchodové dveře, které jsem otevřela, ale hned, co jsem cítila vánek, mi něco došlo. Já vlastně nemám domov. Oba moji rodiče zemřeli. Dopadla jsem na zem a dala si ruce na pusu, abych se nerozbrečela. 

„Eve, našli jsme tě." ozvalo se za mnou. Otočila jsem se na ně.

„Ne, to já našla vás..."

„Cože?"

„Bože, vy ste tupí." zakroutila jsem nad jejich hloupostí hlavou.

„Přestaň se chovat, jako bys byla na naší úrovni." řekl černovlásek, chytl mě za zápěstí, vytáhl mě na nohy a zakousl se mi do krku. Vytřeštila jsem oči. Tohle jsou upíři?

„Do háje, nech mě být." Odstrčila jsem ho a chytla se za krvácející místo.

„Eve, dej mi také trochu své krve." zaškemral ten divnej.

„Nic vám nedám. Jdu domů." rozešla jsem se pryč od těch lidí. Už se chtěli za mnou zase rozběhnout, ale zastavila jsem se, „Jo moment... Asi nejdu." vrátila jsem se zase k nim. „Dneska tu zůstanu přes noc, a ráno odejdu."

„Když myslíš." řekl černovlásek a zatáhl mě do domu, kde mě strčil k blonďáčkovi, který se mi ihned zakousl do krku.

„Jestli ihned nepřestaneš, tak tě zabiju."

„Ale tvoje krev je tak lahodná.." Namítl blonďák.

„Ale já jí nemám nekonečnou zásobu."

Po chvilce tedy i on přestal sát mou krev. Následovala jsem je do obývacího pokoje, kde jsem si sedla na jednu z pohovek.

„Jaký je důvod, proč tu jsem?"

„Nemusíš to..." začal černovlásek.

„Zeptám se ještě jednou, jaký je důvod, proč tu jsem?"

„Jsi Naše Eve..." začal ten divný kluk.

„A ty z nás vybereš Adama." dokončil jeho myšlenku hnědovlásek.

„Bože, proč já? Nemůžete si vybrat někoho jiného?"

„Kdyby to šlo, už bys tu nebyla." Namítl černovlásek.

„Fajn. Stačí někoho vybrat? Tak třeba ty," ukázala jsem na blonďáka, „a teď můžu jít." Zvedla jsem se.

„Takhle to nefunguje. Musíme pít tvou krev." řekl hnědovlásek.

„Takže pokud to chápu dobře, nepustíte mě odsud, že?" zakroutili hlavou.

„Tak mi aspoň řekněte svá jména."

-----------

Dnešní část je trochu fillerová :D Děkuju za hvězdičky a omlouvám se za chybičky :3

Vaše Ruunacchi