Krev Posvátných (Diabolik Lovers FF)

XXI. Výčitky

Amare

Azusa byl opravdu mrtvý. Pohřeb by měl mít, až se Ruki probere, ale dohodli jsme se, že jestli se neprobere do dvou dnů, pohřbíme ho bez něj.

O Yui se nikdo z našeho sídla nestaral. Nebyla tu dlouho, aby někomu přirostla k srdci. Ale stále jsme jí museli pohřbít. Navíc jsem byla na všechny nepříjemná, ale všichni to respektovali. Nejvíc mě asi chápala Kami.

„Já už to nevydržím." vykřikla jsem jednoho dne, zabořila si ruce do vlasů a začala za ně tahat. „Probere se každou chvilku." uklidňovala mě Kami.

„Až se probudí, tak ho za to zmlátím."

„Kdo je teď u něj?" zeptala se Kami, aby změnila maličko téma.

„Myslím, že Kou."

„Tak ho vystřídej. Něco mi říká, že se každou chvilkou probere."

„Doufám že máš pravdu." zvedla jsem se a zamířila do pokoje, kde Ruki odpočíval. Kou, jen co jsem otevřela dveře, se vypařil pryč.

Posadila jsem se vedle postele a chytila ho za ruku.

„Ruki, všem nám chybíš. Prosím, probuď se. Chci ti říci tolik věcí. Potřebuju tvoji náruč, aby mě ochránila před okolním světem, protože to už nezvládám. Venku číhá tolik nebezpečí..."

Ruki mi mou ruku stiskl.

„Am...ar...e..."

Vyskočila jsem na nohy, vytáhla že zásuvky nůž a řízla se do zápěstí. Ihned se vyvalila krev.

„Napij se. To ti udělá dobře." přiložila jsem mu ruku k ústům. Trochu se napil, ale poté mou ruku odstrčil.

„Ne, Amare..."

„Ruki prosím." spustily se mi slzy.

„Nemůžu ti ublížit." mluvil ztěžka.

„Ublížíš mi jenom tak, že dál budeš ležet a neuzdravovat se. Ruki, já tě potřebuju, nemůžu už bez tebe dál."

„Amare..."

„Tak se prosím napij."

Zavřel oči, ale vzal si mou ruku a zakousl se do ní. Bolelo to, celkem, ale ne hodně. Spíš jen ten šok z toho, že mi prokousl kůži. Začala jsem pomaličku ztrácet vědomí. Ruki to vycítil a ihned přestal. „Děkuju." nastavil náruč, ale neobjala jsem ho, „Co se děje?"

„Ruki... Jak na nás zaútočili ti vlci, tak..." zadrhl se mi hlas.

„Co?" V hlase se mu zračila obava.

„A-Azusa-kun, oni ho... Azusa zemřel." pošeptala jsem. Cítila jsem, jak Ruki ztuhl. Neodvážila jsem se na něj podívat. Dobrou půl hodinu jsem koukala do země.

„Pr..."

„Zemřel?" přerušil mě.

„Omlouvám se. Nemohla jsem tomu nijak zabránit. Vážně jsem se snažila, ale bylo jich moc a já tu sílu objevila teprve v ten den..." Ruki mě objal.

„Není to tvoje chyba. Je moje."

„Co to povídáš?"

„Kdybych nebyl tak slabý, ochránil bych vás." řekl a podíval se stranou, „Už měl pohřeb?"

„N-Ne. Nechtěli jsme ho mít bez tebe."

„Dobrá. Co nejdříve ho uspořádáme, aby mohl poklidně odejít někam do lepšího světa. Aspoň ho už nebude trápit minulost."

„Ruki..."

„Nemusíš brečet. Vím že si ho měla ráda, ale vážně se bude mít líp."

„Já si potřebuju pobrečet. Celou tu dobu jsem tu byla tou silnou, která se snažila rodinu držet aspoň trošku při životě. Neměla jsem ani čas truchlit. Jsem špatný člověk."

„Nejsi špatný člověk. A klidně breč."

„A-Azusa nebyl jediný, kdo zemřel." Ruki zase ztuhl.

„Kdo další?" Asi se obával, že to bude někdo z ostatních.

„Yui..."

„Takže Eve... Jak? Jak je to možné?"

„Ani jednu smrt jsem neviděla. Takže ti nemůžu říct jak."

„Musíme uspořádat ten pohřeb. Ale nejdřív ze sebe shoď tu tíhu, kterou si nesla. Musíš se uklidnit. Jsem si jistý, že nikdo z nich nechtěl, abychom byli smutní. A zvlášť ne Azusa."

Přišel další proud slz.

„Jen breč. Máme na to celý večer." špitl.