The Lords Of The Elements

Rozhodnutí

Odtáhla jsem se od něj a mrštila po něm pramen vody. ,,Nezahrávej si se mnou." Řekla jsem s vražedným pohledem upřeným na Jaixe. ,,Mám před sebou důležitý úkol, který musím splnit." Řekla jsem už klidněji. On jen pokrčil rameny.

,,Já do něj nepatřím." Svěsil hlavu.

,,Řekni mi důvod proč tu jsi." Zvýšila jsem hlas. Chvíli váhal, ale pak zlomeně promluvil.

,,Královna...mi unesla rodiče a já je musím zachránit. Proto jsem tady." Díval se do země.

,,To je mi líto. Půjdu s tebou. Klidně můžu vzít i mě kamarády." Pronesla jsem.

,,To není třeba, ale byla bys moc hodná. Ještě by ti ublížila..."

,,Tak to mě neznáš. Půjdu s tebou ať chceš nebo ne. Můžeme teda vyrazit?" bylo to spíše oznámení než otázka. On jen kývl hlavou a vyrazil směrem k jeho táboru. Mlčky jsem ho následovala. Na chvíli jsem se zastavila a z plných plic hvízdla. Pak ještě dvakrát a následně jsem jen vyčkávala. Jaix se na mě jen překvapeně díval. Tak do pěti minut se na obloze objevila létající věc, která se mi snesla na rameno.

,,Ahoj Plushy, jak ses vyspal?" Plushy jen zavrněl a znovu si ustlal kolem mého krku.

,,Lemur?" Nepatrně jsem kývla a pokračovali jsme dál. Za chvíli k Jaixovi přiběhla i Zira. Sbalil si věci a šli jsme k hranici mezi ‚dobrem a zlem'.

To bude pravděpodobně moje první setkání s matkou tváří v tvář po dlouhé době, pomyslela jsem si. Většinu cesty jsme šli mlčky.
Z mých myšlenek mě probral Jaixův hlas.

„Jsme tu." Zastavil se pár metrů od hranice a odkryl pomocí ovládání země tunel. Museli jsme jít docela dlouho, protože už začalo svítat. Skočili jsme do něj a vylezli na druhé straně.

,,Jak je to ještě daleko? Zeptala jsem se. Jen pokrčil rameny a odhodil batoh na zem.

,,Dnes se tu utáboříme a zítra ráno vyrážíme dal." Opřela jsem se o kmen stromu a zavřela oči.

,,Drahoušku...já už myslela, že nikdy nepřijdeš." Ozval se ďábelský hlas mé matky. Cukla jsem sebou. Byla jsem zase uvnitř té místnosti.
Rozhlédla jsem se. Nikde nic. ,,Co po mě chceš?" Procedila jsem vztekle skrz zuby.

,,Já..." promluvila nevinným hlasem, „...nechci od tebe vůbec nic. Jednou budeš MÁ..." ty slova pronesla tak skřípavě, až mi z toho přeběhl mráz po zádech. „...slyšíš?....MÁ." podlaha Pode mnou zmizela a já začala padat do temnoty.
,,Áaaa..."

Otevřela jsem oči a rychle jsem si sedla. Po tvářích mi stékal studený pot. Vzduch mi přišel řidší a hůř se mi dýchalo. Prohrábla jsem si vlasy a od hrnula si je z obličeje. Hlasitě jsem oddechovala.
,,Byl to jen sen..." Vydechla jsem potichu.

,,Jsi v pořádku?" zaslechla jsem Jaixův hlas. Nepatrně jsem kývla a on si ke mně přisednul. Při myšlence, že se s ní mam setkat se mi zvedal žaludek a točila se mi hlava.

******
V očích jsem ji viděl strach. Tolik se bála setkání s královnou...určitě k tomu měla padne důvod...zapřemýšlel jsem. Celá zbledla a celou noc se třásla. Otočil jsem kolem ní ruku a ona mě kupodivu neodstrčila. Pomalu vstala a na očích jsem ji viděl úzkost, strach a respekt.

Vypadala jako malá ovečka, která měla přijít za vlkem. A nebo jako někdo před popravou. Mlčky jsme vyšli dál. Nevím jestli to dokážu... měl jsem pocit, jako bych se do ní zamiloval...zatřásl jsem hlavou...né to není možný, pomyslel jsem si a pohladil jsem Ziru po hlavě.

Dokážu to...splním své rozkazy a královna na mě bude pyšná. Zaťala jsem pěsti a zhluboka se nadechl. Igy byla stále bělejší a bělejší. A třásla se čím dal víc. Chytil jsem ji za ruku. Byla studená a trochu mozolnatá. Upřela na mě veliké hnědé oči, ve kterých svitla malá jiskřička. Byly zajímavé a něco v nich bylo jinak, ale nevím co.
Za tu krátkou dobu mi začala důvěřovat, takže první část byla splněna. Vedl jsem ji ke královně, druhá část také splněna. Zvolil jsem trochu delší cestu, abych mohl ještě přemýšlet. Už byla skoro noc. Za celou cestu neřekla ani slovo. Posadila se ke stromu a stále mlčela. Plushy ji pospával na rameni a Zira mi ležela u nohou.

,,Dobrou noc..." špitla a lehla si. Chytil jsem ji za ruku.

,,Počkej...co ti je?" vypadala, že se brzo rozbrečí. Jak se za tak krátkou dobu mohla ze silného vládkyně vody stát taková úzkostlivě vyhlížející malá holčička.
Po tváři ji stekla slza a objala mě. Ucítil jsem jak tiše vzlyká.
Obvinul jsem kolem ní mé paže a pošeptal ji do ucha.

,,Mě můžeš věřit." V tu chvíli jsem si uvědomil, že to byl špatný nápad uposlechnout rozkaz. Nerad jsem ji lhal.

,,Když...já..." řekla skoro neslyšně. ,,Chtěla mě zabít... už několikrát, kvůli ní mě táta opustil a nechal mě jako malou samotnou před branami vesnice v Normandii. Neznala jsem své rodiče...každý den mě strašila ve snech..." hlas se jí zlomil. Pevněji jsem ji k sobě přitiskl. Doslova se zhroutila. Jestli se tohle vyvolalo přítomností královny... bojím se o ni.

Po chvíli se jí dech zklidnil a pomalu usla v mě náruči. Položil jsem ji na zem a lehl jsem si vedle ní.

,,Dobrou..." zašeptal jsem a políbil ji na čelo. Tohle je těžké rozhodnutí. Sklopil jsem hlavu. Nikdy mi to neodpustí...